Letadlem do země šimpanzů

Den končil

2010-04-06T15:46:00.000-07:00

Den Končil, Slunce, které bychom teď měli dobře vidět, bylo schováno za hustými mraky, přestože v poslední době bylo většinou dost jasno. Věděli jsme, že se asi během půl hodiny setmí, a proto jsme hledali místo, kde by nebyl hmyz. Nahrnuli jsme na ně hromadu větví a upravili si velké lože. Bylo to opravdu jako v dobrodružsné knize, takové příběhy ale vždy vypadají zajímavěji, jsou li už za námi. Přitom naše situace byla směšná. Nemohli jsme totiž být příliš daleko od plantáže. Černoši nás ovšem nijak nepostrádali. Mysleli si zcela určitě, že jsme stopli nějaké nákladní auto a odjeli k některému sousedovi. Neměli jsme s sebou ani kapesní lampičku, ba ani sirky, abychom si udělali oheň. Zvěře jsme se nebáli. Lvi v lese nebyli a o tom, že by tu někoho napadl levhart, jsem zatím neslyšel. Přesto jsme ale v každém listu a stvolu viděli zvířecí oči. Větší obavy jsme měli z hadů. V nočním tichu jsme naslouchali koncertu zvířecích hlasů, který se rozléhal africkým pralesem. Přirozeně jsme si mysleli, že jsme skoro nespali, ale v tom se člověk většinou mýlí. Minuty a hodiny bdění se zdají nekonečné. Černošské pohádky a strašidelné historky, kterými jsme se vždy bavili, vypadaly při náladě, kterou jsme právě měli jinak. Dlouho jsme si vyprávěli o domově.

Naděje a beznaděje

2009-11-14T23:01:00.000-08:00

Jednou se před námi přecejen poněkud rozjasnilo. Chtěli jsme jít tím směrem, ale neprošli jsme křovím. Bylo tak husté a naše mačeta tak tupá, že jsme zůstali visetmezi trny jako mouchy v síti. Čím světleji bylo v korunách stromů, tím hustší byl podrost. (což je přesné, hustotu podrostu v džungli udává hlavně neúrodná půda a nedostatek světla. Tam kde je světla více logicky podrost houstne) Vylezl jsem s námahou na polovysoký strom, hustě porostlý výhonky, a před sebou uviděl čtvercovou mýtinu. Srdce mi radostí povyskočilo. Vypadala jako opuštěná a znovu vysázená plantáž. Zřejmě navazovala buď na naší, nebo na některou sousední. Vydali jsme se k ní. Byla to dřina. Postupovali jsme jen po metrech. Brzy jsme ale zpozorovali, že se dostáváme do bažiny. V bažině se plantáže nezakládají. Proto tu tedy nerostly vysoké stromy! Byli jsme velmi sklíčení.

Džunglí

2009-10-28T05:39:00.000-07:00

TU a tam se mezi stromy objevilo světlejší místo. Namlouvali jsme si, že tam les končí. Předem stanovený směr jsme ale i nadále sledovali. Šli jsme vždy kolmo vpravo nebo vlevo, až jsme se přiblížili k světlejšímu místu, a potom jsme postupovali původním směrem. Mýlili jsme se, protékala tudy pouze malá říčka, nebo zde ležel vyvrácený pralesní velikán. Zmocňovaly se nás černé myšlenky, ale navzájem jsme si to nechtěli přiznat. Naávali jsme si, že jsme se jen tak beze všeho rozeběhli do pralesa a k tomu jsme začali pociťovat hlad. Jak se nám ulevilo, když jsme našli červené cibulky, které, jak jsme poznali na hranicích Libérie, žrali šimpanzi. Měly osvěžující, nakyslou chuť. Snědli jsme jich velké množství a naplnili jsme si jimi kapsy. Nevěděli jsme, nedostaneme li po nich průjem, nebo jiné zažívací obtíže.

V pasti

2007-10-08T01:23:00.000-07:00

Zabiječ lidí Tiemoco nás vlákal do pěkné pasti. Neměli jsme s sebou kompas, ani jídlo, ani pití, protože jsme se původně vydali jen na motýly. Nehodlali jsme se příliš vzdálit od domu. Naší jedinou výzbrojí byly kamery. Hledali jsme a hledali, ale vše kolem nás bylo úplně neznámé. Bylo zamračeno. Podle slunce jsme se tedy orientovat nemohli. I kdyby bylo jasno, hustou, vysokou listnatou střechou bychom je jen stěží zahlédli. Byli jsme v pěkné bryndě. Přitom jsme se jistě nevzdálili od farmy víc než dvě tři hodiny chůze. Farma ležela u silnice, která kolem ní probíhala v pravém úhlu. Měli jsme asi padesátiprocentní naději, že z lesa vyjdeme. V opačném případě nám hrozilo, že se lesem od plantáže vzdálíme šedesát sedmdesát i více kilometrů. Věděl jsem, že pro člověka je nemožné jít přímo, nemůže-li se orientovat podle určitých bodů na obzoru, podle kompasu nebo podle hvězd. Člověk i zvíře neomylně v takovém případě opisují kruh, i když se domnívají, že jdou naprosto rovně. Zavážeme-li člověku oči, mají kruhy, v nichž se pohybuje, často průměr i třicet až čtyřicet metrů. Dříve jsem se dost podrobně tímto problémem zabýval a studoval jsem případy zešílení kanadských dřevorubců, kteří bloudili lesem a stále znovu se vraceli ke zbytkům svých ohnišť. Mé úvahy nebyly nijak příjemné. Usilovně jsem přemýšlel, jak to udělat, abychom šli rovně. Sloni nám v těchto chvílích byli naprosto lhostejní.
Zůstal jsem stát v určitém směru a Michaela s mačetou jsem poslal co nejdále dopředu, ale přitom jsem ho nesměl ztratit z dohledu. Voláním jsem mu určoval cestu ve směru osy svého oka. Pak zůstal stát, obrácen zády ke mně, a já jsem ho následoval. Tak jsme se půl dne vzájemně střídali. Pro případ, že bychom se přece jen vraceli do stejných míst, označovali jsme stromy velkými zářezy a některé menší jsme poráželi.
Při pomyšlení, že s sebou nemáme ani injekci, ani hadí sérum, se mě zmocňoval nepříjemný pocit. Uštknutí za této situace by znamenalo smrt.

následujeme slony

2007-09-28T02:02:00.000-07:00

Za okamžik jsme zaslechli znovu praskání. Ozývalo se ze čtyř až sedmi míst.
Konečně se na stejném místě v křoví objevil další slon. Uviděli jsme oko, část nepříliš silného klu a ucho. Prsty jsme měli připraveny na spouštích. Doufali jsme ale, že z něho uvidíme ještě víc. Zachoval se jinak. Jeho hlava před námi pomalu mizela. Michael to nevydržel. Stiskl. Obr zůstal klidný a dál se před námi ztrácel.Seděli jsme jako na jehlách. Sloni se stále vzdalovali a noví nepřicházeli. Asi nás zvětřili a uspíšili svůj odchod. Vydali jsme se za nimi. Vše kolem bylo tiché. Tu se šikmo za námi ozval nový šum. Otočili jsme se a pomalu se k němu přibližovali. Prolezli jsme malou roklí a vyručkovali po kořenech na jejím svahu. Šustění bylo stále silnější. Konečně jsme zjistili jeho původ. V korunách stromů, ve výši padesáti šedesáti metrů povykovala a nadávala hejna kočkodanů. Patřilo to bud nám, nebo slonům nebo se mezi sebou hádali. Nezbývalo nám, než se tomu všemu smát. Po válečné poradě jsme se rozhodli, že se vrátíme. Zjistili jsme, kde se sloni zdržují, ale přece jen si na ně raději počkáme na plan¬táži, kde budeme mít i lepší podmínky pro fotografování než zde, uprostřed pralesa. Dostat se domů bylo ale umění. Snažili jsme se najít sloní stezku, která by nás vyvedla z lesa. Pobíhali jsme sem a tam, ale žádnou jsme nespatřili. Rozhodli jsme se tedy, že půjdeme tím směrem, kterým ležela plantáž. Potíž ale byla v tom, že jsme se s Michaelem na něm nemohli shodnout.

Konečně sloni

2007-09-24T07:39:00.000-07:00

Pod jedním stromem jsme našli měkčí půdu. Zde asi jeden z vážených pánů postál, a dokonce si i lehl. Kolem bylo asi šest nebo sedm míst, kde se vymočil, a asi dvanáct až patnáct hromádek výkalů. Patrně si sem přicházel již delší dobu odpočinout. Všechno křoví kolem bylo orváno, ale tak šikovně, že i ty nejmenší větvičky visely ještě na haluzích. Konečně jsme slony zaslechli. Větve praskaly, koruny stromů šuměly. Plížili jsme se stále blíž k obrům. Náhle jsme uslyšeli dobře známé brumlání, které jako by vychá¬zelo z břicha. Nyní jsme je slyšeli za sebou. Byli jsme uprostřed stáda. Podaří se nám udělat nějaké fotografie ? Lehli jsme si, přes vzrušení jsme se ale nezapomněli podívat, neležíme-li na mravenčí cestičce, neboť bychom zde právě teď neradi provozovali indiánské tance. Potom jsme namířili své zbraně: blesk, filmovou kameru a fotoaparát. Šumění a praskání se přibližovalo. V takovém okamžiku se člověk rozhlíží, na který strom by mohl vylézt, a bezděčně si uvědomuje, jak mnoho má společného s opicemi. V pralese je tento průzkum terénu zcela zbytečný. Stromy jsou většinou příliš silné a nemají dole větve, po nichž by se dalo vyšplhat vzhůru. Na slabší kmeny nemá cenu lézt. Slon je totiž bez námahy ohne, umíní-li si, že vás dostane dolů. Dát se před ním na útěk by bylo nesmyslné. Neuběhli byste ani deset metrů a zamotáni do výhonků byste bezmocně, s nosem zabořeným do země, čekali, až se přes vás přežene jako tank. Asi tyto myšlenky vás napadnou, když poprvé stojíte uprostřed sloního stáda. Jejich výsledkem je konstatování, že jste závislí na dobrodiní takového tlustokožce, jako je pan Tiemoco. Po dlouhých minutách se asi dvanáct metrů před námi pohnulo křoví a po chvíli jsme spatřili šedou, dobře známými záhyby zvrásnělou stěnu. Nic víc. Stěna se nám ztratila z očí a křoví se uklidnilo. Dráždivě příjemně to kolem zavonělo slonem.

Následování slonů

2007-08-28T13:19:00.000-07:00

Díky slonům jsme měli cestu volnou. V zelené drátěné hradbě probourali hlubokou tmavou bránu, kterou jsme mohli i my pohodlně projít. Na první pohled nás napadlo, že pro nás je dosta¬tečná, ale že pro slona není dost velká. Slon ale většinu listí jen ohne a když projde, opět se za ním zvedá. Byli jsme překvapeni, když jsme nenašli jediný zlámaný kmen a dokonce ani zlomenou větev. Zřejmě se tito obři protáhnou spletí větví a výhonků a nepřidělávají si více práce, než je třeba. Jejich výšku jsme mohli odhadnout podle odření na liánách a tenkých kmenech. Museli jsme pořádně natáhnout ruku, abychom dosáhli jejich vrcholů. Přitom tato výška odpovídá sloním bokům a ne výšce zvířete. Tři čtvrtě metru až metr vysoké kořeny a silné výhonky k naší malé radosti sloni přešli, aniž je podupali. Nezbývalo nám než sledovat jejich stopu o něco výše nad žerní a občas na některý strom vyšplhat. Nesnažili jsme se jít nijak tiše. Sloni totiž sami dělají takový hluk, že by nás sotva mohli zaslechnout. O to více jsme se obávali, aby nás nezvětřili. Směr větru se dá v hustém pralese jen těžko určit. Abychom si tento úkol usnadnili, měli jsme na radu jednoho lovce v náprsní tašce pro všechny případy vždy trochu mouky. Nasypali jsme si ji na konečky prstů a podle toho, kam začala padat, jsme zjistili směr větru. Sloni neprchali, ale přesto jsme počítali s tím, že proniknou dost hluboko do pralesa. Pospíchali jsme proto za nimi, jak jsme nejrychleji mohli. Cestou, kterou prorazili, se nám šlo celkem pohodlně.

Není snadné projít do pralesa

2007-07-30T07:37:00.000-07:00

Černoši vyprávěli, že se na plantáži vyskytují i obávaní černí mravenci, tzv. mana. Podle slov bělochů přepadávají každou chvíli domy a zahánějí vše na útěk. Objevit jejich cestičku se nám nepodařilo. Nepříliš daleko od domu, který stál ve stínu výběžku pralesa, rostly v plné nádheře metráky banánů. Stále znovu a znovu jsme zde sklouzávali po napůl shnilých plodech a měli jsme vždy nepříjemný pocit, jako bychom šlápli do hromádky výkalů. Tu jsme spatřili, jak z jednoho zadního keře trčí do vzduchu jako šavle holý stvol. Tak blízko u domu přece nemohou být sloni! Sedřené listy a jejich odtržené okraje nebyly ale ještě suché. Zřejmě zde sloni před krátkou dobou poobědvali. Zatímco jsme se vydávali na dlouhé, namáhavé celodenní pochody za stádem, pan Tiemoco se potloukal v našem sousedství. Všude kolem vidíme stopy slonů. Tráva a větvičky jsou čerstvě polámány a pošlapány. Dokonce tu leží i sloní výkaly, dobře nám známé ze sloní stáje ve frankfurtské zoologické zahradě. Rozhrnuli jsme je. Uvnitř byly ještě teplé. Bezděčně jsme začali mluvit tišeji a vydali jsme se po sloní stezce až k pralesu. Dostat se do pralesa není obvykle nijak snadné, protože na jeho okraji, kde je dost světla, stojí proti vám val z křoví, výhonků a trnů, kterým prostě nelze projít.

Pátrání po okolí

2007-07-13T08:41:00.000-07:00

V člunu jsme vyjeli na řeku. Jeden dva kilometry po proudu zmizeli ve vlnách plných hlíny krokodýli, kteří se slunili na břehu. Sloní stezku jsme ale nenašli ani po proudu, ani proti proudu. Pan Tiemoco se svou váženou společností zůstával podle toho v lesích na straně plantáže. Museli jsme zpět. Pan Schmourlo nám později vyprávěl, že ač je majitelem plantáže, za celých deset let ještě nedošel až k této malé osadě u řeky a že jsme byli určitě první běloši, kteří vstoupili do těchto míst. Tvrdit něco podobného není v západní Africe příliš těžké. Stačí, když proniknete pět deset kilometrů od hlavní silnice do pralesa, vstupujete zcela určitě do míst, kam dosud běloch nevkročil. Žádný z obchodníků ani majitelů plantáží totiž nepovažuje za nutné procházet prales. Na toho, kdo to dělá, a dokonce ještě kvůli něčemu, co nenese peníze, se dívají poněkud soucitně. Po tři dny jsme ve čtyři, ve tři a ve dvě hodiny byli na číhané na plantáži. Užili jsme si koncertu kobylek i afrických východů slunce, ale z krále Tiemoka jsme nespatřili ani konec ocasu. Byli jsme přesvědčeni, že se mohutné zvíře se svým průvodem odstěhovalo. Snad právě sklízel jinou plantáž. A to po osmi měsících, kdy jsme zde byli my. Je to bída, když nemáme auto, abychom se rychle dostali tam, kam potřebujeme. Jednou v poledne jsme se celí rozmrzelí vypravili na motýly na druhý, několik set metrů od domu vzdálený konec plantáže. Slíbili jsme je vrchnímu inspektorovi frankfurtské zoologické zahrady a jejich velkému znalci dr. Ledererovi. Dal nám s sebou dokonce jednu síťku a přesně nám ukázal, jak se motýli chytají. Profesor Koehler ve Freiburku na nás zase chtěl čmeláky.

Obsluž se sám

2007-07-06T18:49:00.000-07:00

Litovali jsme tříhodinového namáhavého pochodu. Posadili jsme se a začali chytat ryby na udici, kterou jsme našli v křoví. Přirozeně jsme nic nechytili. Po nějaké době si náš průvodce sundal zástěru, kterou měl kolem beder, a vlezl do vody. Teprve nyní jsme uviděli, že na silném kořenu je přivázána dlouhá tyč. Afričan, protože neuměl plavat, se jí pevně přidržel a ručkoval doprostřed řeky, kde nebyla tak velká hloubka. Dál se brodil po pás ve vodě. Na druhé straně nastalo dohadování. Bylo bezvýsledné jako první. Černoch se musel k nám vrátit stejně nepohodlně. Nedalo se nic dělat, ženy nám odmítaly člun půjčit. Usoudil jsem, že tu nemohou být krokodýli. Hrome, přece bychom nekapitulovali před panem Tiemokem, i když se před ním třese celý kraj. Vždyť jsme ho nechtěli ohrozit na životě, ale pouze zvěčnit na obrázku. Svlékli jsme se a jen v adamkách a s nepromokavými námořnickými čepicemi na hlavách jsme plavali na druhý břeh. Jak to bylo příjemné v tropickém vedru! Černoch si uvázal kameru na hlavu. Na druhé straně jsme šli do osady, a zde jsme posuňky vyjednávali se ženami, které se jen pomalu odvažovaly vyjít z banánových plantáží. Jejich muži byli někde daleko na práci nebo na lovu, I k jídlu neměly kromě několika papají nic. Kde jsou pádla, nechtěly prozradit. Hledali jsme je tedy sami v křoví na břehu a také jsme je tam našli.

Bohužel, takhle to bývá častěji. Po zkušenostech s bílými se mnoho černochů bojí mít s nimi cokoliv společného. A není se vcelku čemu divit ne? Když ukázali prvním bílým zlato, ti ho chtěli, nezřídka prostě celou vesnici vyvraždili.. Když jim ukáží svůj totem, největší strom, nebo zvíře v okolí, bílí ho hned zničí, strom porazí na dřevo, zvíře někdo uloví jako převzácnou trofej. Nemluvě už o tom, že bílí znásilňují černé ženy, pokud tam bojovníci nejsou. A nebo muže napřed postřílí..

Zbytečný pochod

2007-06-06T23:07:00.000-07:00

Ráno po této veselé noci na verandě jsme nevstávali jako obvykle ve čtyři. Po snídani jsme se vypravili, doprovázeni černochem, který neuměl ani slovo francouzsky, úzkou stezkou domorodců do zátočiny řeky, kde měla být malá osada, a především člun z jednoho kusu dřeva, jediný na mnohakilometrovém úseku řeky. Cesta netrvala půl hodiny, jak tvrdili černoši, ale něco přes tři hodiny. Zdálo se, že ji sloni pro její pohodlnost používají ještě častěji než několik černochů, kteří tu občas prošli. Kde byla měkká bahnitá půda, viděli jsme kromě otisků nahých nohou domorodců až půl metru dlouhé ohromné sloní šlápoty. Pravděpodobně tudy kráčel osobně pan Tiemoco. Věděl, že by mu černoši cestu co nejrychleji uvolnili. V zátočině řeky jsme člun nenašli. Na druhém břehu byla malá banánová plantáž a dvě chatrče. Všichni tři jsme hlasitě zakřičeli a po chvíli jsme z druhé strany slyšeli odpověd. Náš černý průvodce se dohadoval s několika ženami na druhé straně, ale člun nepřijížděl. Jak jsme konečně pochopili, byli jejich muži pryč a ženy měly strach. O pádlech nevěděly.

Různé příběhy

2007-05-25T22:12:00.000-07:00

Pozdě odpoledne přijel pan Schmourlo s nákladním autem, s několika sousedy a s množstvím lahví. Vařili „koktejl" pralesa, ďábelský nápoj z kondenzovaného mléka, medu a všech možných druhů lihovin. V těchto krajích se pijí lihoviny zásadně jen ze sklenic na vodu. „Nebuďte zklamán," řekl mi důvěrně pan Valon, bývalý francouzský důstojník. „Viděl jste už přece druhý den zadek slona. Většina z toho, co vám zde kdo o slonech vykládal, je chvástání. Nikdo si s nimi nic rád nezačíná. Jsem tu už dvacet let, sloni byli často u mých sousedů i na mé plantáži, ale nikdy za tu dlouhou dobu jsem z nich nespatřil ani ucho." - Lovit slony není nikterak snadné. Lovec musí z těžké ručnice střílet ze vzdálenosti čtyř až šesti metrů. Při větší než dvacetimetrové vzdálenosti nemá naději, že trefí. Nezasáhne-li prvním ani druhým výstřelem, nemá mnoho vyhlídek, že vyvázne živ a zdráv. Francouz z Alsaska, který bojoval v první světové válce v německém námořnictvu, mi vyprávěl neuvěřitelné historky. Například, že viděl na silnici blízko liberijských hranic ležet opilého černocha, ze kterého druhý den ráno zůstala na místě jen kostra. Černí mana, obávaní mravenci potulní, ho sežrali. Pan Valon vyprávěl o jednom lovci slonů, který si přes noc pověsil rohož mezi dva kmeny a ráno se probudil úplně jinde. Kmeny byly sloní choboty... Pravdivým se zdál příběh černocha, který když zastřelil slona, uřízl mu chobot a odnesl jej do vesnice jako první pochoutku a loveckou trofej. Když se vrátil na místo, kde slona zanechal, nenalezl ho. Slon obživl. V zoologických zahradách se za posledních osmdesát let dvakrát stalo, že sloni skutečně přežili odervání nebo odříznutí konce chobotu.

Alespoň snovače

2007-05-09T03:26:00.000-07:00

Vydali jsme se na cestu. Blízko domu jsme kráčeli ve světle silných elektrických svítilen, později jsme je zhasli a šli jsme tiše ve cvičkách s měkkou podrážkou, po travnaté cestě banánovými poli. Abychom se chránili před uštknutím, oblékli jsme si na cestu dlouhé khaki kalhoty. Brzy byly až nad kolena mokré od noční rosy.
Tráva kolem nás se blýskala jako malý ohňostroj. Všude se mihotaly světlušky; na minutu zazářily a pohasly. Černoši z plantáže s námi nechtěli jít. Jen sluhu Joa jsme přemluvili, aby nás doprovázel. Vlekl těžký akumulátor k blesku. Jinak se zde fotografovat nedá. Ve světle vodorovně visícího půlměsíce jsme se nehlučně vzdalovali. Z okraje pralesa se ozývalo volání, vřeštění, kuňkání. Teprve v noci si člověk uvědomí, jak je zde živo. Usadili jsme se v temnotě a zachváceni loveckou vášní jsme netrpělivě počítali minuty. Strach jsem neměl, sloni většinou nezaútočí, dokud na ně nevystřelíte. Vnitřní napětí ale nemohu popřít. Každou chvíli se mi zdálo, že se přede mnou vynořuje obrovská tmavá stěna a s ne zvlášť příjemným pocitem jsem přemýšlel o tom, jak bych se měl v takovém případě zachovat. Vtom to za mnou hlasitě zapraskalo. Srdce jsem měl až v krku. Michael přilezl po čtyřech ke mně a rozčileně jsme naslouchali. Byl to Jo, na kterého ze strachu přišla těžká chvilka a vykonával opodál svou potřebu. Za svítání jsme se zklamáni vraceli zpět na plantáž. Abychom se aspoň trochu uklidnili, nafilmovali jsme na citroníku před domem snovače.

Zabil strýce

2007-05-06T14:46:00.000-07:00

Tlustokožec použil pohodlné velbloudí stezky, která vedla po svahu. Kousek od ní sklouzl po zadku. Jeho stopy byly jasné. Celá příhoda ho ostatně jistě rozčilila méně než nás. Zavolali jsme na naše černé průvodce. Neozývali se a teprve nyní jsme zpozorovali, že zmizeli. Vydali jsme se tedy sami zpět podél řeky na plantáž. Tam jsme nalezli černochy. Fotoaparáty a kamery byly naštěstí v pořádku.
Když jsem za jejich čin káral jejich předáka Mamadu, řekl omluvně: „Pán nemá s sebou zbraně, a pak nemůže přece pán žádat, abychom zůstali u slonů." Dále mi vyprávěl, jak před dvěma lety způsobil slon smrt jeho strýce. Lov slonů je zde vlastně zakázka.. Strýc zákazu nedbal, vzal starou pušku a vydal se na lov. Protože byla lehká a ani z nejmenší vzdálenosti by s ní zvíře nezabil, vylezl na dutý strom u sloní stezky, přiložil ústí hlavně kolemjdoucímu slonovi až k hlavě a stiskl. Zvíře padlo, bohužel na opačnou stranu než předpokládal. Strom se zlomil a Mamaduův strýc se pádem zabil.
Zde, v blízkosti rovníku, se po celý rok rozednívá kolem sedmé hodiny ráno. V domě pana Schmourla byl dokonce budík. Nařídili jsme si ho na čtyři hodiny, protože obávaný Tiemoco se svým stádem přicházel na plantáž, jak tvrdil Mamadu, vždy večer v devět, tedy dvě hodiny po setmění, a odcházel asi hodinu před svítáním. Parný den strávil někde v neproniknutelném pralese.

Nemají štěstí

2007-03-31T15:57:00.000-07:00

Náhle se v křoví ozvaly zvuky, jako by tudy pádila celá setnina na povel: „Vpřed!" Utíkal jsem s větrem o závod tím směrem, viděl jsem kymácející se vrcholky stromů a křoví, slyšel šplouchání vody. Pak vše zichlo. Nezahlédl jsem ani nejmenšího slona. Dal jsem znamení Michaelovi a počkal na jeho odpověď. Po chvíli jsme se sešli. Vyprávěl, že jakmile zaslechl hluk, běžel na břeh, aby se podíval na řeku. Na její druhé straně zahlédl zadek menšího slona, který mizel v pralese.

Plížení džunglí

2007-03-25T16:41:00.000-07:00

Za banánovými poli byl kus pralesa a potom řeka. Několik černých průvodců nám pomáhalo nést naše aparáty. Když jsme balancovali po kmeni stromu nad malou říčkou, silný kmen náhle praskl. Byl skrz naskrz ztrouchnivělý. Spadl jsem až po pás do bahnité vody. Kamera, kterou jsem nesl, zůstala ale (naštěstí suchá). Dorazili jsme k prudíce žlutohnědé řece. Sloni prý jí ve dne přecházejí na druhou stranu do pralesa. Někdy ale tráví i celý den na naší straně, v lesíku mezi plantáží a řekou. Proto jsme se pomalu plížili po břehu. Pohybovat se v pralese tiše není nijak jednoduché, neboť se musíte prodírat dlouhými úseky neproniknutelného ostnatého drátu z větví, lián a trnitého křoví. Brzy jsme nalezli ne zcela čerstvé stopy slonů. Stromy a jako paže silné liány byly nad našimi hlavami tu a tam hladce obroušeny. To mohli udělat jen sloni, protože jiná zde žijící zvířata této výšky nedosahují. Asi po hodině před námi něco zapraskalo. Rozdělili jsme se. Michael provázen černochem šel šikmo vpravo podél toku, já jsem s dalším průvodcem postupoval přibližně paralelně s nimi hlouběji do pralesa. Nechtěli jsme používat mačet, abychom nedělali zbytečný hluk, a tak nám nezbývalo, než lézt skoro po čtyřech.
Sloni byli nepochybně blízko; nasvědčovaly tomu metr vysoké chodby v houští. Touto vyšlapanou cestou jsme je mohli pohodlně ledovat. Odpoledne pršelo, ale na větvích podél sloní stezky nebyla ni kapka. Zvířata tudy musela projít už po odpoledním lijáku, tak asi před půl hodinou. Podle toho, jak byly větve zlámány, jsem zjistil směr jejich postupu. Stopy nebyly velké. Patrně se zde neobjevil žádný obr.

Co vše sloni zničí

2007-03-24T11:03:00.000-07:00

Obdivoval jsem duševní rovnováhu, s jakou přijal tyto ztráty. „Tenhle malý můstek jsme stavěli již sedmkrát," vyprávěl. „Sloni často přicházejí kanálem a můstek jim překáží v cestě. Kládu jednoduše nadzvednou a odhodí stranou. Už jsme se vzdali. Jsou vytrvalejší než my."
Toto tedy byl kus Tiemokovy říše. Cestou mi o něm vykládali mnohokrát. Byl to obrovský slon, na kterého si nikdo netroufal. Na Pobřeží slonoviny žili vlastně jen dva skuteční lovci slonů. Není divu, kdo by si také s nimi něco začínal ? Jedním z nich byl v celé zemi známý, starý Kiinkel. Kdykoli jsme se v rozhovorech dostali na slony, vždy nás na něho odkázali. Domluvili jsme, že povede naši výpravu. Kiinkel byl starý legionář, žil zde už čtyřicet let a bylo mu asi sedmdesát. Postupně se úplně přizpůsobil domorodcům. V různých osadách měl černé ženy a děti, žil a jedl u svých příbuzných a neužíval už chinin. Lovem slonů se uživil. Peníze dostával nejen od bělochů za slonovou kost, ale i od černochů. Když zastřelil tlustokožce, prodával horu masa po kilech obyvatelům okolních osad. Kdysi před lety ho už jednou sundávali s půl tuctem zlámaných žeber z dvanáctimetrového stromu, kam ho ne zrovna něžně vyhodil slon. Když jsme byli na Pobřeží slonoviny asi týden, usmrtil ho velký Tiemoco. Probodl ho klem a z jeho těla nebylo téměř co pochovávat. Jak se to přihodilo ? Prvním výstřelem slona nezasáhl a druhý nevyšel. To bylo osudné! Kvečeru jsme pochodovali dobrou hodinu na konec ohromné rozryté banánové plantáže. Tam se prý sloni v posledních dnech objevovali.

Přišel o banány

2007-03-14T02:49:00.000-07:00

Farmy zde nejsou označovány jmény, ale jednoduše kilometrovníkem, u kterého k nim odbočuje cesta z hlavní silnice. Říká se: |„Bydlím na devadesátém prvním kilometru apod."
Plantáž se slony ležela na šedesátém osmém kilometru. Pan Schmourlo vlastnil několik plantáží. Na této, která měla rozlohu přes dvě stě hektarů, sám nebydlil, ale měl zde černéhoI správce.
Otevřel nám dobře zařízený dům se všemi skříněmi. Pokud chceme, máme ho za jeho nepřítomnosti užívat. Byly tu ložnice, dobré postele, dvě velké skříně s léky a nářadím, knihovna s francouzskou literaturou, zbraně, konzervy, krátce vše co jsme potřebovali.
Vidět farmu pana Schmourla stálo za to. Kolem domu a obydlí dělníků rostly banánové keře, dvakrát tak vysoké jako my, ohýbající se pod tíhou ohromných okolíků plodů. O několik set metrů dále bylo však vidět až k pralesu hotovou poušť. Sloni zjistili, že banány mají lepší chuť než zelené výhonky v pralese a vykonali dokonalé dílo zkázy. Pochutnávali si nejen na banánech, ale i na širokých listech s pevným řapíkem, velkých jako člověk. Ovinuli vždy jeden list chobotem a jeho půlky sedřeli tak, že tvrdý řapík zůstal stát jako prut. Věděli, co je dobré. Velké banánové keře se podobaly holým košťatům. Tlustokožci zároveň podupali keře, rozryli pole a shodili lávky přes zavodňovací kanály. Pan Schmourlo jen za poslední týden přišel o více než šedesát tun banánů, které by jinak byly dopraveny do Marseille.

Boj se slonem Timeokem

2007-03-09T23:16:00.000-08:00

Pozorovali jsme hrochy, filmovali šimpanze, ale slona jsme dosud I neviděli. Umínili jsme si, že ho najdeme. Podle tvrzení zdejších bílých obchodníků to není nijak těžké. Musí se prý jen jet po silnici tak dlouho, až to nejde dál, protože před vámi stojí slon. Snad to kdysi byla pravda, ale když jsem se vyptával na další podrobnosti, dovídal jsem se, že podobnou příhodu žádný z obchodníků nikdy sám nezažil a že se udala před dvaceti i více lety. Na hranicích Libérie jsem se setkal s bývalým vojákem cizinecké legie. Cestoval nákladním autem a sháněl - ostatně dost marně -dělníky na své plantáže na pobřeží blízko Sassandry. Vyprávěl mi, že jeho sousedovi, Bělorusovi, o němž jsem se již zmínil, ničilo noc co noc stádo slonů velkou banánovou plantáž. To bylo lákavé. Svezl jsem se tedy v jeho nákladním autě se všemi svými zavazadly zpět, do sedm set kilometrů vzdálené Sassandry. Tam jsem se setkal s panem Schmourlem, jehož plantáž navštěvovali sloni. Ležela v pralese, asi šedesát kilometrů od pobřeží, pan Schmourlo mě na ni zavezl.

Proto se upalují

2007-03-08T00:12:00.000-08:00

Protože létající termiti nemívají obyčejně nic společného s petrolejovými lampami, mravenci s hrníčky na kávu a pstruzi s pomalovanými pruhy papíru, vede je většinou jejich vrozený instinkt správně. Naše umělá světla, která zapalujeme v noci, způsobují, že se mnohý létající hmyz chová naprosto ztřeštěně a pomateně. Ve stále užší spirále víří kolem těchto malých sluncí, vytvořených člověkem, a nakonec padá s popálenými křídly na zem. Vysvětlení je jednoduché. Jakmile jsou tito malí letci zasaženi paprsky slunečního světla, řídí se jím jako housenka. Letí tak, aby sluneční paprsky dopadaly na jejich těla vždy ve stejném úhlu. Protože sluneční paprsky dopadají všechny stejným směrem, daří se jim to výborně. Naše lampy ale vysílají paprsky, které se rozbíhají všemi směry. Je-li moucha zasažena prvním paprskem v ostrém úhlu, zasáhne ji další zezadu již v mnohem větším úhlu. Moucha musí zabočit vlevo, aby se dostala do stejného úhlu, v jakém byla s předchozím paprskem. Tak to pokračuje od paprsku k paprsku a zvířátko se ve spirále dostává stále blíže ke světlu. Proto tedy létají moli do světla.

Divné chování zvířat

2007-03-06T19:35:00.000-08:00

Kdo ale mohl myslet před milióny let, kdy se housenky začínaly řídit tímto instinktem, na petrolejovou lampu. Pro mnohé druhy hmyzu je světlo skutečným kompasem. Jen zkuste na své zahradě přiklopit mravence, který sleze ze stálé mravenčí cesty, šálkem na kávu a ponechte ho hodinu v samovazbě. Když ho osvobodíte, putuje dál po cestě, která je odkloněna od původní o tolik stupňů, o kolik se posunulo slunce na obloze. I my, když nám někdo zaváže oči, tápeme.
Podívejme se, jak žertovně si můžeme zahrát na slepou bábu s rybami. Jak často jsme je v pralese pozorovali a všimli si, že zůstaly v rychle proudící vodě stát na místě. Pociťují snad na povrchu těla rychlost proudící vody a uplavou proti proudu vždy jen tolik, aby se neuchýlily od správného směru ? Tak tomu není. Řídí se zcela jednoduše podle kamenů nebo stínů na břehu a snaží se zůstat s nimi v jedné výši. Proud sám o sobě je vůbec nezajímá. Abychom to dokázali, nasaďme do dlouhého akvária pstruhy a pomalujme ještě delší pruh papíru kolmými černými čarami. Když pomalu táhneme pruh papíru po vnější straně skleněné nádoby, pstruh putuje současně s ním. Zdá se mu, že „břeh", jako by hnán proudem, klouže vpřed. Pohybuje proto ploutvemi tak, aby zůstal v jedné rovině s určitou černou čárou. Nepozoruje, že voda je ve skutečnosti úplně klidná. Kde je také někde na světě potok, v němž voda stojí a břeh se pohybuje.

Orientace podle světla

2007-03-03T20:08:00.000-08:00

Postavit lampu na jídelní stůl by bylo menší šílenství. Všechny talíře a sklenice by byly hned posety hejny komárů, brouků, motýlů, létajících termitů a mravenců, pro něž přiblížení k lampě je sebevraždou. Pro domácí kočky jsou za to připraveny na podlaze pod lampami v rozích místností skutečné hody. Proč se tato malá zvířátka nesmyslně upalují v plamenech lamp, proč vlétne mol již podle přísloví do světla? Vysvětlení je vlastně zcela jednoduché. Položíme-li housenky za slunečního světla na desku stolu, od-plazí se přímočaře různými směry. Za tmy tuto schopnost ztrácejí. Sluneční světlo slouží tedy jednotlivým housenkám k tomu, aby se držely směru, kterým se vydaly. Pohybují se tak, aby světlo dopadalo na jejich těla vždy ve stejném úhlu. Housenka ale není schopna rozlišit mezi světelnými paprsky slunce a petrolejky. Proveďme s ní jednoduchý pokus. Housenka se blíží k lampě, která ozařuje levou stranu jejího těla. Přeneseme-li lampu na druhou stranu, aby ozařovala housenku zprava, pozorujeme, že se na místě obrátí, aby na ni světlo padalo opět zleva, a leze zpět. Jednoduchá orientace podle světla, která housence zaručuje ve volné přírodě přímou cestu, ji mezi dvěma umělými slunci zavedla na scestí.

Svícení

2007-03-02T16:48:00.000-08:00

Problémem je zde osvětlení. Stmívá se už v sedm hodin, tedy mnohem dříve než v létě u nás. Po setmění se ochlazuje a lidé rádi spolu posedí v teplé osvětlené místnosti. Elektřinou se zde ale nesvítí. Když si někdo postaví motor nebo dynamo, trápí ho sousedé, aby na ně napojil i jejich stavení. Žárovky pak sotva blikají. Číst při nich nelze. Proto mají všude petrolejové lampy, které kdysi u nás svítívaly před jarmarečními boudami a které hoří jasným plamenem, podobným dennímu světlu. Udržet je v provozu není lehké. Stojí hromadu peněz a jsou rakouské, anglické nebo francouzské. Jeden dva náhradní knoty se prodávají současně s lampou. Potřebujete-li další, nedostanete ho a nezbývá vám než znovu zakoupit celou lampu. Ze sirek si ale můžete založit sbírku. Maji zde anglické, japonské, švédské, české, italské a kdovíjaké ještě.
V domech, kde žijí běloši, stojí v každé obytné místnosti po ramena vysoké čtyřnohé podstavce na lampy. Je-li lampa jen v jednom rohu, vrhá ostrý stín. Proto je dobré, aby byly pokud možno dvě, vždy v protilehlých rozích.

Poučení z filmů

2007-02-26T19:28:00.000-08:00

Nejoblíbenějšími filmy černých návštěvníků kin jsou přirozeně detektivky a kovbojky, v nichž se pořádně střílí. Publikum je různé. Některý černoch se chová vybraněji než vedle sedící běloch. Jiný, který přišel právě z broussé, divočiny, rozčileně křičí: „Tirez!, vystřel přece!", když na plátně někdo zvedá pistoli. Někteří po promítání hledají za plátnem, kde asi herci nocují. Přijíždí-li ve filmu s duněním lokomotiva, nebo přelétává-li letadlo, utečou občas, za smíchu zasvěcenějších, první řady stranou. Ptal se mě jakýsi běloch, co soudím o této zemi. Odvětil jsem, že mi připadá jako Amerika ve svých nejlepších pionýrských letech, že chybějí jen přepady poštovních dostavníků, že je zde vše klidné, že si připadám mezi černochy bezpečně. „Bohužel i to je ještě naučíme," pravil. „Nedávno byla v Danane vyloupena pokladna. Přitom všechny domovní dveře byly zamčeny. Nakonec byl v jednom rohu nalezen pytel, který tam nepatřil. Vylezl z něho černoch. Dal se zde večer zavřít. Všichni žasli, jak přišel na takovou lest. A rozluštění hádanky? Viděl něco podobného v biografu a pokusil se o napodobení." Filmy tak dávají černochům z naší bílé „kultury" mnohdy více než všichni misionáři dohromady.

Zas nic

2007-02-24T01:35:00.000-08:00

Hm, tak jsem chtěl opět přidat kousek cestopisu, ale nějak není k najití. Tak holt až zase příště, omlouvám se. Ono by se asi vše zjednodušilo, pokud byhc knihu oscanoval celou až do konce, ale to je trochu moc práce, do toho se mi teď nechce.

Jak se točí hrdina

2007-02-17T02:22:00.000-08:00

Místo mladého kabaretního zpěváka zde vystupoval mladý neznámý muezzin. Zpíval každého rána z minaretu mešity své modlitby a pro svůj krásný hlas se stal v celém světě oslavovaným operním zpěvákem - s hlubokou láskou, plnou odříkání. Nezřídka nechal promítač titulky se jmény herců, scenáristy, tvůrců masek, firmami, které film zapůjčily, atd., kterým ve francouzštině nebo dokonce v arabštině většina diváků nerozumí, co nejrychleji přeletět za řvaní zvuku, který k nim patří. Teprve pak pustil film správnou rychlostí. Nemělo by být toto jeho zlepšení napodobeno ? Jednoho dne jsme se koupali v kamenité říčce, která protékala napůl civilizovanou vesnicí u koloniální silnice. Nahé černošské ženy v ní bezstarostně praly své evropské šaty. Černoši mi s úsměškem vyprávěli, že zde nedávno natáčeli Američané záběry pro film Na motocyklu napříč Afrikou. Přivezli prý na nákladních autech motocykly a požádali několik Afričanů, aby se svlékli a dotlačili motorky nad skály do míst, odkud byl asi sto metrů vzdálen pěkný masivní most. „Při záběru zdola nahoru to vytvoří pohled na nebezpečný vodopád a vcelku to bude vypadat jako odvážný přechod přes řeku v pralese," řekl prý režisér.

V Abidjanu

2007-02-07T16:49:00.000-08:00

V přístavu Abidjanu je hned vedle vznešeného 1'Hotel du Pare velké kino. Protože kino není zastřešeno a hotelová okna nejsou zasklena, můžete pohodlně slyšet v posteli celý filmový dialog. Jindy byla pozornost filmového publika odvrácena od promítacího plátna k hotelovému komínu, odkud za potlesku obecenstva co chvíli vylétly jiskry. Kromě nejnovějších filmů je možné zde vidět i staré. V jednom z nich jsem spatřil nacistické vojáky s hákovými kříži, kteří sestupovali z nebe, v lese odstřelovali kulomety Tarzana a německy podávali hlášení do Berlína. Hlasitý smích doprovázel jeden americký film, jehož děj se odehrával v Africe. Černochy hráli zřejmě černě maskovaní běloši. Domorodý kmen byl ovládán bílou královnou s naondulovanými vlasy, která měla dobře na míru ušité plavky. Jakýsi muž bojoval holýma rukama ve stepi deset minut se lvem a nebyl ani škrábnut. Vždy, když se hrál arabský film, nutili nás naši syrští přátelé, abychom jako jejich hosté navštívili kino. Filmy byly většinou natáčeny v Káhiře, dabovány do francouzštiny a měly obvyklý americký filmový děj, jenže v orientálním rouše.

2007-02-02T13:39:00.000-08:00

Teprve později diváci pochopili, že tito lidé jsou plni bezstarostného veselí, které však nepramení z lehkomyslnosti, neznalostí. Nýbrž z vědomí, vlastní síly i neutuchající péče celého lidstva. Prostota i upřímnost pozemšťanů plynula z vědomí odpovědnosti za kazdý čin. Z harmonie osobnosti, uvedené za tisíce generaci do souladu se společností a přírodou. Neexistovali tu lovci slepého štěstí, a proto ani lidé zklamaní kteří, přestali věřit všemu. Nevyskytovali se psychologicky slabí jedinci pocitujici ostře svou méněcennost, která by je otrávila závisti a zlobou. V pevných pravidelných tvářích se nezrcadlily ani rozpaky nebo napjaté obavy, ani strach o osud vlastní nebo svých nejbližších. Živé obrazy nádherné Země vyvolaly prudký, nebývalý stesk v malé hrstce pozemšťanů, odříznutých od rodné planety nekonečnou propastí vesmíru. Tormanťané se snažili nepodlehnout mocné přitažlivosti světa, který viděli, přesvědčit sami sebe, že jim astronauti předvádějí jen speciálně připravené scény. Ale gigantické záběry v celoplanetárním měřítku dokazovaly, že stereofilmy ukazují pravou, nefalšovanou skutečnost. A když obyvatelé Jan-Jachu konečně uvěřili svým očím, zachvátil je skoro stejně bolestný smutek jako pozemšťany.

Co se jí

2007-02-01T14:34:00.000-08:00

Zpočátku jsem je ze zájmu jedl, ale většinou mi příliš nechutnala. Kromě toho byla pro mne jako skoro všechna jídla domorodců příliš silně kořeněna ďábelským africkým pepřem, pimentem. Raději konzumuji konzervy, které jsem si přivezl, a banány, papaje, velmi šťavnaté, velké, melounům podobné ovoce, a další potraviny, které černoši považují za méně hodnotné. Jestliže se mi některé jídlo zdálo podezřelé, prohlásil jsem svým hostitelům, že je to mé „totemové jídlo". Každý černoch okamžitě pochopil mé zdráhání a nebyl tak nezdvořilý, aby mi je vnucoval. Rádi se pověrám smějeme a přitom jsme stejní jako černoši. Německé týdeníky téměř pravidelně otiskují týdenní astrologický kalendář a tisíce čtenářů, kteří se jinak pokládají za nadřazené černochům, zařizují život podle toho, jsou-li „Býci",„Panny", „Vodnáři" nebo „Kozorozi".

Totemová zvířata

2007-01-28T16:20:00.000-08:00

Bozi černochovi také přesně předpisují, co smí jíst. Každá rodina má své totemové zvíře, jehož maso je pro ni jako pokrm zakázáno. Po překročení zákazu by některý její člen těžce onemocněl nebo i zemřel. Kromě totemových zvířat se jen málokteré nejí, počínaje hady, ještěrkami a myšmi a konče slony. Onemocní-li černoch, vyhledá svého marabu, zaplatí dvacet třicet franků a kněz mu z ořechu kola vyloží důvod onemocnění. Většinou se doví, že ho očaroval nepřítel, nebo když předtím knězi řekl, co jedl, je další zvíře pro něho prohlášeno za totemové. Nezlepšuje-li se jeho zdravotní stav, marabu mu zakazuje další a další jídla, stejně jako to dělají naši studovaní lékaři. Žijí i černoši, kteří mají sedm nebo osm totemových zvířat a už nevědí, co smějí a nesmějí jíst. Zajímalo mě, jak je to s totemovými jídly v rodinách, kde muž má pět nebo sedm žen, z nichž každá má podle své rodiny jiné totemové zvíře. Muži je dovoleno jíst jejich totemová zvířata, ale ne v přítomnosti žen. Kdyby přestoupil tento zákaz, mohly by ho ihned opustit a vrátit se ke svým rodičům. Zákaz pojídání masa totemových zvířat měl pro mne jistou výhodu. Jako hostu mi totiž domorodci předkládali k ochutnání nanejvýš nezvyklá jídla, uvařené a na slunci usušené termity, hady a podobné těžko stravitelné pokrmy.

Černoši věří v boha

2007-01-27T14:09:00.000-08:00

Sídlí na nebi a nestará se o každou maličkost, která se na zemi stane. Bůh dovolil lidem, zvířatům, dobrým i zlým duchům a bohům, aby sešplhali po dlouhém řetěze na zem, a zde jim dal úplnou volnost. Člověk si jen musí dávat moc pozor, aby byl se všemi duchy a bohy zadobře a aby si žádného z nich neznepřátelil. Proto má každý černoch ve své chatrči dřevěnou figuru. Jsou velmi primitivní a všechny se nám zdály stejné. Baulové je ale na první pohled rozlišují podle typických rysů a například říkají: „To je přece Babacan," černoch, který nedávno zemřel. Jeho duše někde bloudí a mohla by přinést neštěstí. Nalezne-li ale dřevěnou napodobeninu svého těla, usadí se v ní a nebezpečí je zažehnáno. Před rokem spadl jedné ženě v Bouaké do studně barevný šátek. Zdejší studně jsou dvacet i třicet metrů hluboké. Nabídla odměnu deset franků tomu, kdo jí ho opět donese. Do hlubiny sestoupil černoch, zpět se již nevrátil. Zřejmě se udusil plynem. Následovali ho postupně čtyři další. Žádný z nich ale šáteček nepřinesl a svou odvahu zaplatili životem. Nastal velký rozruch. Mrtví museli být řádně pochováni za přítomnosti kněze. Ale jak je vytáhnout? Bílý majitel studny se dostal do těžké situace. Po dlouhé poradě bylo rozhodnuto studnu zasypat a nad ní uspořádat pohřební obřad.

Pro jediného vola

2007-01-25T22:55:00.000-08:00

„Byl to ale hlupák, to všechno pro jednoho jediného vola!" řekl s pokrčením ramen pan Abraham. „Přicházíte-li do cizí země, musíte se přizpůsobit jejím zvykům. Hlavou přece zeď neprorazíte!" Většinou jsou tato záhadná úmrtí způsobována neznámými jedy, přimíchanými černým služebnictvem do jídla. V horkém podnebí musí být mrtvola ještě téhož dne pohřbena. Patologické nebo chemické ústavy, které by mohly provést pitvu nebo mrtvolu prohlédnout, zde nejsou. Jako příčina úmrtí se nejčastěji udává bilieuse, ledvinová choroba vyskytující se v tropech. Během jednoho až dvou dnů končí za podobných příznaků smrtí. Zvláště těžké to zde mají zeměměřiči. Jsou to většinou Poláci, milí lidé, kteří putují hluboko do lesů a stepí v doprovodu černochů. Černí nosiči neradi stoupají do hor, protože věří, že jsou sídlem zlých duchů. Nutí-li je k tomu někdo, raději utečou a bělocha nechají bez pomoci nebo se ho zbaví jedem. Svou roli zde hrají i historky s ženami. Francouzský náčelník obvodu mi sdělil, že v posledních letech přišlo o život nebo se zbláznilo na osamělých stezkách pět zeměměřičů. Baulové věří, podobně jako běloši, v jediného a nejvyššího boha.

A byl pokoj

2007-01-24T14:21:00.000-08:00

V roce 1942 se do Bouaké přistěhoval asi šedesátiletý Belgičan L. Založil zde továrnu na výrobu provazů ze sisalových vláken. Protože dostal vojenské zakázky, měl i cement. Rychle zbohatl. Vláda mu vyměřila pozemek na stavbu nové továrny, na jejíž ruiny jsme právě hleděli. Země patřila jednomu z baulských bohů. Marabuové, domorodí kněží, nebyli nerozumní. Žádali, aby se bohu obětoval vůl. Pan L. jejich návrh odmítl se slovy, že to nemá zapotřebí, protože země je jeho. Továrna byla vystavěna. Během stavby náhle za zvláštních okolností pan L. zemřel. Jeho osmadvacetiletý syn povolal z Belgie mladšího bratra svého otce. Za několik týdnů zde zemřel i on a záhy ho následoval i synovec. Vdovy továrnu prodaly a co nejrychleji se vrátily do Belgie. Ani tovární budovy nebyly zachovány. Vyhořely a nikdo se neodvážil znovu je vystavět.

Proč máte jen jednu ženu?

2007-01-22T08:38:00.000-08:00

„Proč ale máte každý jen jednu ženu," tázali se a já jsem vysvětloval: „Abychom mohli žít, musíme mnohem více pracovat. V zimě se musíme teple oblékat, musíme kupovat dříví a uhlí a více než půl roku topit. Přitom dny nejsou stejně dlouhé a netrvají vždy dvanáct hodin jako zde, ale po značnou část roku jsou kratší, musíme svítit, a to zase stojí peníze." „Ani dva dny bych nemohl žít v Evropě. Hned bych umřel," řekl Jo s přesvědčivým výrazem ve tváři. Z Bouaké, našeho stálého sídla v nitru Afriky, kde je stanice úzkokolejné dráhy a dvě kina, jsem se chtěl vydat do lesíka uprostřed stepi, vzdáleného asi půl hodiny. Lákal mě svými vysokými stromy. V půli cesty mě dohonil přítel Abraham. Rázně mě uchopil za rameno: „Nechoďte tam, probůh. Do lesa nesmí vstoupit běloch. Zdá se, že zde už žijí civilizovaní lidé, ale přesto vám nemohu zaručit, že byste nebyl zasažen otráveným šípem nebo po dvou třech dnech nezemřel na nějakou záhadnou nemoc. Podle černochů žijí v lese bozi, je tedy tabu." Pohlédl jsem na něho s jistými pochybnostmi a tu mi vyprávěl historii zdejší továrny. Zbytky jejích zničených, vypálených zdí z cementu ještě prosvítaly na kraji lesíka.

Člověk umírá dvakrát

2007-01-20T03:17:00.000-08:00

Buď jak buď, podobné případy kanibalismu jsou přece jen výjimečné.
Sami jsme se pohybovali mezi černochy celé týdny neozbrojeni a navštívili jsme i krajiny, kde v okruhu osmdesáti až sto kilometrů nežil ani jediný běloch.
Uvědomme si, že nejen zde, ale i v Evropě jsou lidé usmrcováni a že tamější auta ohrožují lidské životy mnohem více než zdejší lvi, panteři a jedovatí hadi. Nejnebezpečnější pro bělochy je africké tropické podnebí a tropické nemoci.
Za dlouhých večerů, kdy jsme seděli u táborového ohně, jsem rozmlouval s Joem v jeho africké francouzštině. Překvapovalo mě, že jako křesťan mluvil vždy o „les Dieux", bozích. Když jsem se ho blíže vyptával, dověděl jsem se, že tím myslí „svatou Trojici", která je pro prostého černocha dosti nepochopitelná. Dojemně mi vyprávěl, že člověk umírá dvakrát; jednou zde na zemi a podruhé, byl-li špatný, kdesi na onom světě. Po pozemské smrti všechny duše zbělí, není rozdílu mezi bělochy a černochy. Žasl, když se ode mne dověděl, že kromě černochů žijí na světě ještě žlutí a rudí obyvatelé, ale žádní modří nebo želem. Nemohl jsem mu vysvětlit, že v zimě u nás zamrzají řeky, protože znal led jen z ledničky, a těžko chápal, co je sníh. Objasňoval jsem mu, že voda padá z oblaků v kouscích, podobných chomáčkům bavlny, a na zemi zůstává ležet, že listnaté stromy jsou po několik měsíců holé a že všechna okna domů jsou zasklena. Pro něj i pro ostatní černochy bylo ještě nepochopitelnější, že nemusíme za své ženy platit tchánům, ba naopak, že naše nevěsty dostávají výbavy. Vzhledem k tomu se domnívali, že mám aspoň deset manželek, a byli dosti zaraženi, když jsem je ujistil, že tomu tak není.

Sežrali i poslance

2007-01-18T01:32:00.000-08:00

Předák na plantáži jednoho z mých přátel neuměl nikdy říci, kolik lidí přišlo ráno do práce. Něco si mumlal, bral do ruky malé kaménky a s plnou rukou potom přišel a řekl: „Dnes je tu tolik lidí, kolik kaménků mám v ruce." Mému hostiteli Abrahamovi naopak vede černý obchodní příručí všechny knihy, počítá denní tržbu a zapisuje daně.
I poštovní úředníci jsou skoro bez výjimky černí. Na jedné z malých pošt se dlouho radili o tom, jakou známku mám nalepit na dopis do Německa. Pokaždé byli jiného názoru. Nakonec jsem vždy nalepil tu nejlacinější a dopisy došly bez pokuty. Když chtěla moje žena zjistit, kolik by zaplatila, kdyby mi napsala na Pobřeží slonoviny, konaly se podobné porady i na frankfurtských poštách. Po příjezdu do Francouzské Guineje nespal už Jo sám, ale vedle nás. Pocházel z kmene Jakuba a bál se, že ho v cizí zemi Guerzové snědí. Kanibalismus se zde totiž příležitostně stále ještě vyskytuje. Jak mi vyprávěli, dává si každý černoch pozor, aby nepřipravil
o život bělocha. Přednedávnem tu byla ještě potrestána žena, která snědla své dítě, protože šilhalo; jiná snědla z lásky srdce svého nevěrného muže. Provinilci zůstanou nějakou dobu ve vězení a potom jsou opět propuštěni. Za našeho pobytu na Pobřeží slonoviny projížděl jeden černý poslanec, zastupující v Paříži u Union Francaise zdejší volební okres, autem svou vlast. Na cestě u Bou-afflé zastavil a zašel kousek do lesa udělat svou potřebu. Protože se nevrátil, vydali se ho za několik dní hledat. Nalezli už jen jeho kosti jako zbytek kanibalské hostiny. Lebka poslance byla poslána do Paříže, aby zubní lékař mohl podle chrupu zjistit, zda to byl jeho pacient. Lékař potvrdil správnost domněnky.

Příjmení

2007-01-13T01:37:00.000-08:00

Býval sluhou u francouzského správce a ukradl mu židli; to mi upřímně vyprávěl. Pastor žádal, aby židli odnesl zpět. Matka a žena našeho sluhy strašně naříkaly, protože měly strach, co se pak stane. Ale Jo byl dobrý křesťan, přinesl paní správcové židli zpět, byl dokonce pochválen a ještě dostal pár bílých punčoch, které byly panu správci malé. Jo se příjmením jmenuje Paul. Toto jméno jednoduše přijal při zápisu do francouzského rejstříku, protože se mu líbilo. Černoši, kteří až do té doby neměli žádné příjmení, volí si je zcela libovolně. Velmi rádi přijímají i jméno některého bělocha, kterého mají rádi nebo který na ně udělá dojem. Například u Sassandry žije jistě asi dvacet černochů, kteří se jmenují Bossart; jméno mají po bývalém legionáři, majiteli plantáže Bossartovi, který nás velmi přátelsky přijal. Tvrdil, že za velký počet Bossartů naprosto nemůže. „Je mi dvacet pět let," řekl Jo, a když jsem o tom pochyboval, dodal, že při zapisování do rejstříku neznal své stáří a že úředník, když se na něj podíval, zapsal dvacet pět let. Mnoho prostých černochů nezná své stáří a den narození už vůbec ne. Ptá-li se jich na to někdo, dostane ty nejhloupější odpovědi. Čtyřicetiletí bezelstně tvrdí, že jsou jim tři roky. Ani s počítáním tomu není u prostých vesničanů slavné, ačkoli existují černí lékaři, majitelé plantáží a obchodníci. Taxíkář v Abidjanu mi dobrácky řekl: „Jezdil jste od devíti hodin do půl dvanácté a hodina stojí dvě stě franků, pane. Mohl byste mi, prosím, vypočítat, kolik to dělá?" Taková upřímnost je odzbrojující.

O sluhovi Joovi,

2007-01-10T08:25:00.000-08:00

O lesích, které jsou tabu, o totemových jídlech, o kinech v pralese a o mravencích, kteří páchají sebevraždy.
Jednoho dne jsem vyfotografoval našeho věrného černého sluhu Joa, který nás provázel na daleké cestě Afrikou, s obličejem vedle šklebící se masky fetiše. Snímek jsem ale musil zničit. Jo měl strach, že by fotografii mohl spatřit evangelický pastor v jeho rodném horském městečku Danane. „V takových maskách sídlí dábel, a proto se mají pálit a ne je věšet na stěny." Slíbil jsem Joovi slavnostně, že napíši do Evropy, že je křesťan a že nechce mít s fetiši nic společného. Svůj slib tedy nyní plním.
Jo mi byl jako sluha doporučen. Zaměstnal jsem ho po dlouhém jednání o mzdu. Dohodli jsme se na sto dvaceti koloniálních francích za den, tedy asi na třech markách. Když nás doprovázel na cestách, přidávali jsme mu k tomu ještě zvláštní odměnu na jídlo.
Nejdřív jsem si myslel, že je mu asi šestnáct let, ale pak mi vyprávěl, že má už ženu a dokonce dítě. Žena, kterou mi později představil, byla velmi mladá a velmi líbezná. Protože Jo neměl dosud nastřádánu kupní cenu své ženy, jejich dítě patřilo zatím tchánovi a tchyni. Musel si vydělat asi deset tisíc franků, což je pro zaměstnavatele takového sluhy vždy trochu nebezpečné. Ale Jo tvrdil, že neumí krást a že si nesmí na naší cestě nic začít s jinou ženou, protože by se musil po návratu vyzpovídat z těchto hříchů před malou černou evangelickou obcí pastorovi.

Ochrana

2007-01-06T16:05:00.000-08:00

Nejlepší ochranou proti termitům, napadajícím dřevěné domky, jsou nosné pilíře z druhů dřev, které termitům odolávají, a podezdívky z impregnovaného dřeva nebo z cementu, kryté v místech, kde začíná vlastní dřevěná stavba, širokými talíři z nerezavějícího materiálu. Přesto ale v okolí domků musí být každé termití hnízdo zničeno.

Termiti nevidí

2006-12-28T19:11:00.000-08:00

Protože termiti nevidí, dorozumívají se zřejmě vůněmi a chutěmi. Nasadí-li někdo do termití stavby cizí druh termitů, jsou jeho příslušníci napadáni a usmrcováni jen zpočátku. Po delší době si jich už nikdo nevšímá. Občas žijí pohromadě dva různé druhy termitů. Jejich chodby a galerie jsou ale od sebe přesně odděleny.
Kromě toho se termiti pravděpodobně dorozumívají klepáním. Trilkují a dupou a vysílají tak signály, které ostatní zachycují zvláštními orgány. Vibrace asi také způsobují, že severoameričtí termiti skoro nikdy nenapadají železniční pražce na úsecích, kde se hodně jezdí, ani dřevo mlýnů. Druhy termitů, které žijí v mírných pásmech pod zemí, nejsou ostatně výrobkům ze dřeva tak nebezpečné jako ty, které žijí v tropech. Před několika lety se v německém tisku objevily zprávy, vzbuzující údiv. Podle nich byli do Hamburku zavlečeni severoameričtí termiti, kteří tu způsobili hodně škod ve starých domech. O něčem podobném se mluvilo již v roce 1937. Přesto se ale nepotřebujeme obávat, že se splní předpovědi některých časopisů a že bude celé Německo sežráno termity. Ve Spojených státech má pro termity zvláštní význam třicátá osmá rovnoběžka. Severněji se nevyskytují. Termiti v této zemi způsobují ročně škody asi za čtyřicet miliónů dolarů. Je to sice dost velká částka, ale uvědomíme-li si velikost Spojených států, není to příliš mnoho.

Nevíme

2006-12-24T17:13:00.000-08:00

Nevíme, zda se vystěhují ze starého města pěšky a založí si, nové kolonie. Jiné druhy hmyzu žijí stejně jako termiti ve státech. Protože je můžeme snadněji pozorovat, víme o jejich životě mnohem více než o životě termitů. V každém případě je zemřelá královna matka velmi brzy nahrazena mladými královnami a král má pak občas dvě tři až sedm žen, nebo naopak královna vdova má větší počet samečků. Některé druhy obrovských termitů dorůstají délky až jednoho centimetru. Jiný druh je znám tím, že jeho vojáci nejen ovládají vedení boje chemickými zbraněmi a že se nepřítele zbavují vymrštěním do vzduchu, ale jsou schopny vymrštit i sebe a dopadnout o několik centimetrů dále. Zavrtají přitom kusadla do země a použijí jich při svém kotrmelci jako „skokanské tyče". Vojáci napadají ostatně jen stejně velká nebo větší zvířata; k tomu, aby zaútočili na zvířata menší, jsou příliš neobratní. Dělníci bojují se svými nepřáteli, malými mravenci, kteří k nim přilézají a ukusují jim nohy, jedem a klihem, který vystřikují. Často se jedinec obětuje pro stát. V nejvyšší nouzi se tak stáhne do sebe, že jeho tělíčko praskne a lepkavá hmota se s pěněním rozteče kolem a zakryje bojující dav. Určitý druh velkých ještěrek si proráží díry do termitích staveb a klade do nich svá vajíčka. O mláďata by nemohlo být lépe postaráno. Termiti otvory opět zazdí a mladé ještěrky se líhnou ve stejnoměrné teplotě a vlhkosti.

Svaté kopečky

2006-12-20T08:06:00.000-08:00

Jestliže rozbijeme termití stavbu, musíme pod povrchem země trochu zapátrat po královnině komůrce. Má tak úzké otvory, že by jimi královna neschopná pohybu nikdy neprošla. Je vlastně zazděna. Rozbijeme-li zcela opatrně královskou komnatu a máme-li štěstí, můžeme chvíli pozorovat dvůr při ceremoniálu. Kolem obrovské bílé královny pochoduje v kruhu několik tuctů malých dělníků. Jiní lezou kolem ní a dychtivě olizují z jejího těla šťávy, které vylučuje. Občas z ní strhávají kusy kůže, takže má na zádech jizvy. Tato masáž je asi důležitá pro kladení vajíček. Vyklouz-ne-li vajíčko, nastává tlačenice; jeden z dělníků je nakonec uchopí kusadly, ostatní je hned čistě olíží a potom je pečlivě odnesou do komůrky, kde se z něho vylíhne larva.
Černoši mi vyprávěli, že se termiti vystěhují, rozbije-li jim někdo stavbu, a že v noci ve slavnostním průvodu odnesou královnu. Nevěřím, že by mohli pohnout s tak obrovským zvířetem. Stavby jsou i pod zemí tak rozsáhlé, že by si mohli na novém místě zřídit královský dům. Ztráta královny neznamená, že obrovské město vymře.
V Africe jsou některé termití kopečky, které obyvatelstvo uctívá již po staletí jako svaté. Jestliže zemře královna nebo král, je tu brzy dorost, neboť kromě okřídlených termitů, schopných rozmnožování, jsou vychováváni i jiní, s pahýly křídel nebo bez křídel, kteří jsou přesto schopni se rozmnožovat.

250 milionů vajíček

2006-12-14T13:35:00.000-08:00

Okřídlení termiti ztrácejí brzo svá křídla. V místě, kde jsou přirostlá na tělo, je už naznačeno jejich zlomení. Mnozí je ztrácejí už ve vzduchu a ty se pak ve spirálách snášejí na zem; jiní dělají na zemi komické pohyby, aby se jich zbavili přitlačením na kameny. Každou samičku si brzy najde nějaký sameček. Následuje ji, dotýká se jí, hladí ji a pomáhá jí vystavět v zemi malou komůrku. Když je hotova, pár se do ní zazdí a slaví svatbu. Svatební přípravy trvají asi týden. Král s královnou potom spolu věrně žijí po léta. Samička klade první vajíčka a krmí mladé. Vyrůstají z nich dělníci a vojáci, kteří jsou mnohem menší než pozdější osazenstvo rozrostlé stavby. Další péči o potomstvo přejímají královské chůvy. Samička stále více otéká a je nakonec stošedesátkrát větší než její manžel, který u ní ale přesto zůstává. Tělo královny potom tvoří bílý vak, dlouhý skoro jako ruka, na němž je umístěno drobné tělíčko. Královna naklade za den několik tisíc vajíček, každé dvě vteřiny jedno. Je to skutečná tovární výroba. Za svého pětadvacetiletého života, kterého se již jedna královna dožila v laboratoři, by podle toho nakladla asi dvě stě padesát miliónů vajíček.

Námluvy

2006-12-11T15:18:00.000-08:00

Včelí a mravenčí samečci jsou do značné míry zbyteční. Pouze jeden z mnoha set nebo tisíců může oplodnit královnu a brzy potom umírá. Ostatní jsou hubeni dělnicemi - samičkami. U termitů je tomu jinak. Dělníci se vyvíjejí ze samečků i ze samiček. Mamutí termití stát tedy není státem amazonek; nevládne mu pouze královna, ale královský pár. Jednoho dne začne termití kopec „kouřit". Otvory proraženými zevnitř vylétají většinou po dešti tisíce a tisíce černých, pohlavně zralých mladých králů a královen. Na rozdíl od slepých obyvatel města mají úplně vyvinuté oči. Nejsou světloplaší, ale milují slunce a vidí pestrý svět. Každý má čtyři stejně dlouhá křídla. Východy jsou obstoupeny vojáky a dělníky, kteří mají chránit mladé svatebčany před chtivými mravenci. Ale i létající dravý hmyz, ptáci a ještěrky na ně čekají a vesele hodují. Domorodci roztahují kolem termitích kopců velké listy a po kilech na ně sbírají okřídlené termity. Spárují je, suší na slunci a odstraňují jejich křídla třením mezi prsty. Získávají tak chutné jídlo. Několikrát jsem je u nich jedl.
Termiti, kteří uniknou smrti, vylétnou většinou do výše patnácti až dvaceti metrů. Nedávno byli létající termiti nalezeni i v letadlech ve výši až dvou tisíc metrů.
Většina z nich se snese na zem nedaleko místa, odkud vzlétli, mnozí se ale dostanou i o několik kilometrů dál. Příbuzenské sňatky mezi termity jsou pravidlem.

Královna

2006-12-08T12:56:00.000-08:00

Termiti pěstují jen určité druhy hub, které jinak nebyly ještě v přírodě nalezeny. Jsou to velmi pečliví malí zahradníci, kteří starostlivě vytrhávají plevel mezi houbami. Na rozdíl od celulózy ze dřeva a sušené trávy jsou houby velmi bohaté na bílkoviny. Termiti jimi živí své larvy. Dělníci krmí i vojáky, královnu a krále, kteří nemohou jíst sami. Nepřinášejí jim, jak je tomu u včel, pouze vyvrhnutou živnou kasičku, ale i zvláštní tekutinu, kterou vypouštějí ze zadečku. Potrava je tedy několikrát strávena a zužitkována různými termity. Co zbude, použije se jako lepicí masa do hliněné malty. Proto v termitím státě jeden druhého stále olizuje. Do útulného, stejnoměrného tepla v tomto velkoměstě se vetřely nejrůznější druhy brouků a much i s larvami. Protože vypouštějí podobné šťávy a vydávají podobné pachy jako termiti, nejedná se s nimi jako s nepřáteli, ačkoli jsou mnozí z nich nebezpeční.
Larva střevlíka si například do stěny u zahrádek s houbami vyhrabe několik děr, které jsou s komůrkou spojeny jen úzkou štěrbinou. Jakmile termit vkročí dovnitř, uchopí ho larva kusadly, vtáhne do díry a sežere. Na termitech cizopasí roztoči. Termiti se jich nemohou nožkami zbavit a nemohou si přitom ani navzájem pomoci. Nepatří to k jejich vrozeným instinktům. Z termitích vajíček vylézají hned larvy. Nezakuklují se jako mravenčí nebo motýlí, ale vypadají hned jako dospělí jedinci. V období růstu několikrát svlékají kůži. Z nich vyrůstají asi vlivem rozdílné stravy jednak dělníci, jednak vojáci. Ani jedni, ani druzí nemají schopnost se rozmnožovat. Z některých larev vyrůstají králové a královny.

Výživa

2006-12-07T08:53:00.000-08:00

Jak známo, umíme vyrábět cukr ze dřeva metodou Bergiuse a Schollera teprve dvacet nebo třicet let. Přeměněnou celulózu mohou termiti sami strávit. Stráví přitom částečně i své cizopasníky, kteří jsou pro ně zdrojem bílkovin. Toto nejsou domněnky, ale fakta, prokázaná přesně jedním badatelem, který delší čas udržoval termity mírných pásem v teplotě vyšší než třicet šest stupňů Celsia. Prvoci ve střevě při ní zahynuli, termiti ne. Přestože byli vydatně krmeni dřevem, za deset až čtrnáct dnů hynuli hladem. Když jim bylo dřevo upraveno stejným způsobem, jako ve střevě termitů „nakažených" prvoky, žili dále. „Nakazíme-li" je jejich cizopasníky znovu, začnou se opět živit obyčejným dřevem, které dělníci rozmělní svými tvrdými, klešťovitými kusadly. Ještě zajímavější je to, že se některé druhy termitů pasou na zelených plochách lišejníků nebo řas. Vídáme je na vlhkých zdech nebo stromech, kde pohodlně sedí a potřásají hlavami. Připomínají tak trochu krávy. Plochu, na které se usadili, za několik hodin úplně spasou. Stádem pokojných malých kraviček, které se nijak nedají rušit, vlečou pracovité zástupy ostatních příslušníků termitího státu potravu do stavby. Některé druhy termitů se stejně jako mravenci vydávají na tažení do volné přírody. Slepé dělníky s měkkými tělíčky při pochodu starostlivě střeží vojáci. Stojí v ochranném řetěze po obou stranách cesty, obráceni proti případnému nepříteli. Na ohrožených místech jsou těsně vedle sebe, na místech bezpečnějších jsou od sebe vzdáleni jeden až pět centimetrů. Jakýsi badatel viděl projít za sedm hodin na dvě stě tisíc dělníků. Tyto cestující kolony „sečou" trávu; jedni uříznou jednotlivá stébla až u kořínků, druzí je rozkoušou na kousíčky jeden až tři milimetry dlouhé a třetí je ve svých klešťovitých kusadlech dopraví do města. Tam se sklizeň nejdříve ukládá do komor (které leží u vnějších zdí, a jsou proto sušší a teplejší)' a usuší se. V jedné termití stavbě bylo nalezeno devět litrů moučky z uschlé trávy. Tato moučka a červotočina slouží k pěstování hub ve zvláštních komorách. Termiti v nich budují z hliněné malty lešení, a tak se snaží co nejvíce zvětšit plochu pro jejich pěstování. Celá stavba je prostoupena komorami s houbami. Jsou to skutečné malé skleníky, dosahující někdy velikosti až lidské hlavy.

Potrava termitů

2006-12-02T15:23:00.000-08:00

Termiti potřebují k životu vodu a vlhkost. Proto staví kolmé šachty, které vedou do vlhčích zemských vrstev, často až do hloubky čtyř až pěti metrů. Někdy dokonce narazí na spodní vodu. V Austrálii si termiti budují vysoké, úzké, klínovité stavby podobné jehle. Jejich široké i úzké strany jsou vystavěny podle polohy slunce a směru větru, takže mohou sloužit jako spolehlivý kompas. Dnes známe 1861 žijících druhů termitů. Kromě toho víme, jak vypadalo šedesát osm druhů pravěkých termitů, jejichž zkameněliny byly nalezeny. Vědci, kteří se zabývají jejich studiem, věří, že jich objeví celkem pět tisíc. Většina termitů žije v tropech, především v Africe, ale některé druhy se vyskytují i ve Spojených státech. Jedni žijí jen pod zemí, druzí si umělecky staví hnízda na větvích stromů, jiní si zhotovují po pás vysoké, muchomůrce podobné stavby a mnozí žijí po celý život v mrtvém dřevě, kterým se živí. Vrcholu ve svém vývoji dosáhli už před milióny let a potom je předhonilo mladší pokolení mravenců. Nejpozoruhodnější na nich je to, že se živí dřevem. Je jen málo zvířat, která to dokáží, a i termiti jsou toho schopni jen velmi podivným způsobem. V jejich střevě žijí jednobuněční prvoci, kteří mění celulózu rozmělněného dřeva v cukr.

Termitiště

2006-11-29T23:25:00.000-08:00

V pevnosti žije kolem dvou miliónů termitů. Tři čtvrtiny obyvatelstva tvoří dělníci. Kromě nich tu žije dvě stě tisíc vojáků a asi padesát tisíc nedospělých. Protože jako trpaslíci nemůžeme dovnitř projít žádným z vchodů, slezeme oklikou po strmých stěnách
stavby ozářené sluncem až k díře, kterou jsme si z opatrnosti předem prokopali. Situace se tu však změnila. Z města připochodovali vojáci. Stojí v kruhu kolem průlomu a tvoří ochranný řetěz proti vetřelcům. Jejich nebezpečné zbraně na hlavách jsou obráceny proti nám. Nejsme tu sami. Mravenci na sebe nedali dlouho čekat. Jejich pokusy proniknout jsou ale marné. Jakmile se dotknou některého z vojáků, poděšeně uskakují. Mezitím se termití dělníci se zavalitými hlavami a malými, ale silnými klešťovitými kusadly horečně pokoušejí díru zazdít. Z černé hlubiny přinášejí v kusadlech hromádky hlíny. Přilepují je na okraje trhliny. Jiní stavějí uvnitř obloukovité sloupy, které podpírají okraje otvoru. Průlom je brzy zazděn. Jen chvíli je o něco vlhčí a tmavší než celá stěna. Kdybychom teď zastřelili několik termitů a natřeli se výměškem jejich těl, mohli bychom ještě rychle proskočit posledním otvorem a poměrně nerušené probádat vnitřek. Vnější vrstva hory je masivní, několik centimetrů silná. Uvnitř probíhá spleť pečlivě upravených chodeb. Široké vzduchové šachty spojují město s okolním světem a zaručují stejnoměrnou vlhkost i teplo. Město je zabezpečeno i před deštěm, a to dokonce natolik, že kdybychom dovnitř nalili několik kubických metrů vody, zůstaly by díky systému kanálů všechny důležité části stavby suché.

Bílí mravenci

2006-11-28T07:58:00.000-08:00

Nepatří mezi mravence a nejsou bílí. S mravenci, včelami a vosami mají společné jen to, že si také vytvářejí velké státy, v nichž je jedinec bezvýznamným kolečkem ve státní mašinérii a nemá svou vůli. Tento typ všemocných států pokládají někteří moderní spisovatelé za vzor, podle kterého by se mělo lidstvo vyvíjet.
Lidé jsou na světě asi osm set tisíc let, termiti už padesát miliónů let. Jejich těla nalézáme v jantaru na pobřeží Baltského moře. Před milióny let se naši předkové příliš nelišili od opic, které dnes vídáme v zoologických zahradách. Termiti však již tehdy žili v dobře organizovaných miliónových státech a stavěli si mrakodrapy, které vzhledem k velikosti svých stavitelů předčí nejvyšší výškové stavby New Yorku. Z rozmnožování učinili dokonce státní záležitost.
Protože se každý dělník i voják v termitím státě pohybuje tak bezpečně jako náměsíčník, srovnal Marais ve své proslulé knize o „Bílém mravenci" termití stát s lidským organismem, v němž jednotlivé termity, tj. bílé a červené krvinky, řídí jako rádiovými vlnami královna - mozek. Je to ale teorie, která nenachází podporu ve výsledcích vědeckého bádání.
Termiti nejsou mravencům o nic podobnější, ani s nimi nejsou o nic příbuznější než klokani s lidmi; jsou mnohem starším a primitivnějším druhem hmyzu než mravenci a mají méně vyvinutý mozek. Včely a mravenci jsou blanokřídlý hmyz, termiti jsou vážky a jsou spíše příbuzní s našimi kuchyňskými šváby.

Termiti

2006-11-26T13:06:00.000-08:00

Ve vchodech do tunelů sedí zuřiví termití vojáci. Mají sice měkký zadeček, ale to nevadí, protože je skryt uvnitř. Jsou vyzbrojeni obrovskými kusadly. Jimi mohou nepříteli jediným střihnutím srazit hlavu. Jiní vojáci mají na hlavě jakási kopí. Brání se tím, že uchopí nepřítele a vířivým pohybem ho ve velkém oblouku vymrští do vzduchu. Nejnebezpečnější jsou vojáci s hroty na nose. Do vzdálenosti dvou až tří centimetrů vystřikují lepkavou tekutinu, která na vzduchu houstne a tuhne. Kdo je jí zasažen, nepohne již údy. Těmito zbraněmi se termiti brání svým hlavním nepřátelům, mravencům, kteří se neúnavně pokoušejí proniknout do termitího města. Když se jim to podaří, vykradou vajíčka a larvy, všechno pobijí a sami se usadí v obrovské pevnosti.
Mravenci jsou totiž bojovnější a živější, mají tvrdý krunýř, schopnost vidění a nevadí jim ani sucho, ani světlo. Mravenci, kteří jsou mnohem mladším druhem hmyzu než termiti, způsobili, že termiti musili zmizet ze slunečního světla a stáhnout se do pevných hradů. Stali se podzemním, slepým národem, který potřebuje tmu a vlhký vzduch. ! Jejich dlouhé chodby vedou pod zemí k pastvinám. Musí-li cestovat po kmenech stromů nebo po zdech, staví si z hlíny a z vlastního trusu tunely. Nevidíte je, ani neslyšíte. Mají chodby v mrtvých stromech, ve stěnách dřevěných domků, v nábytku i v knihách. Uvnitř všechno sežerou, zůstane jen vnější vrstva a zdánlivě neporušená stavba se jednoho dne zhroutí jako domek z karet. Proč se jim ale říká „bílí mravenci"

Miliónová města ve stepi

2006-11-23T17:20:00.000-08:00

Pomáhám jí zvednout těžký, krásně tvarovaný džbán na hlavu. Zastrkuje si kolem boků doma tkaný šátek a kráčí do lesa, vzpřímená a štíhlá jako bohyně. Velký plochý kámen ve vodě je mokrý od jejích nohou a motýli se jako přičarovaní slétají u tohoto bezpečného mělkého napajedla. Černobílí, zlatí, žlutočervení, měňaví, zářící, lesknoucí se motýli. Úchvatný, kvetoucí koberec nad jejími šlépějemi.

Lidem, kteří přijedou do Afriky, aby prožili se lvy a slony dobrodružství, při kterých naskakuje husí kůže, by se to mnohem spíše podařilo v některé z pozoruhodných, několik metrů vysokých červenožlutých staveb, které všude ční ze stepní trávy jako pomníky. Bylo by k tomu třeba jen jediného zázraku: černý marabu, kouzelník, by nás musil proměnit v mužíčky velké jako mravence. Všechno co by následovalo, by bylo neuvěřitelné, nepochopitelné, ale pravdivé. Udělejme si ale ještě předem špičatou motykou díru do strmého pahorku z tvrdé hnědé malty, protože, jakmile se staneme Palečky, nebude vůbec lehké proniknout do tohoto obrovského města.

Svádění černošky

2006-11-21T07:46:00.000-08:00

Kalím vodu. Hledá tedy místo, kde je voda čistá, a směje se jako naše venkovská děvčata na tanečním parketu. Jak jsou vlastně v jádře všichni lidé stejní. Když je těžký džbán plný, začíná na sebe rukama stříkat. Na její teplé kůži visí skleněné perly. Po chvíli se s malým zavýsknutím vrhne do vody mezi kameny. Koupám se o něco výše a voda, kterou zkalilo mé ošklivě bílé, pihovatá tělo, proudí k tmavému stvořeníčku. Náhle mi něco nepříliš něžně pleskne na záda. Zabila mouchu tse-tse a něco přitom volá. Chci se jí zeptat, je-li vdaná; černé ženy ale nerozumějí ani francouzsky, ani německy. Naznačuji, jako bych držel v náručí dítě, ale pak mě napadá, že černé matky a sestry nosí děti v šátku na zádech. Kývá a zvedá prst. Je zespodu růžový. Chci vypátrat, je-li to její vlastní dítě, nebo její bratříček a mumlám něco o „frěre", velmi oblíbeném a rozšířeném slově mezi černochy. Rozumí mi, dělá také, jako by nesla dítě na zádech, kývá, ukazuje na své napjaté dívčí břicho a vysvětluje dojemně neostýchavě, že má muže. Ležíme ve vodě, každý sám v malé, křemeníte vaně; slunce svítí na čerň i na bělobu, do nepatrné skulinky v pralese.

Motýl

2006-11-15T19:25:00.000-08:00

Překrásný motýl s šesti křivými nožkami, modře, červeně a žlutě zbarvený, se dopotácel na její rameno. Vrávorá na zlatohnědé kůži, pod kterou se rýsuje něžná ženská klíční kost. Nápadně krásná křídla se zvednou a široce roztáhnou - je to osamělý zářící klenot na štíhlém ženském těle. Němě, ale zřejmě s úspěchem láká roztouženého motýlího samečka. Přiletí neznámo odkud a skoro samičku porazí. Se svěšenými křídly sešplhají s ramen o něco níže. Na jedné z plných křivek pak začíná motýlí milostná hra. Děvče vesele přihlíží svatbě, která se koná tak blízko pod jejím nosem. Usmívá se a je krásná. Je to skutečná malá Eva s nepříliš širokým, půvabným nosíkem, plnými, ne však odulými rty, závi-děníhodnými zuby, pevně zasazenými do zdravých červených dásní, a se rty jako zralý plod. Kdyby tato ženuška nebyla tmavá a byla oblečena, přitahovala by v Hamburku nebo v Mnichově mnoho zamilovaných pohledů.
Malá bronzová bohyně v divočině. Umělec by ji zpodobil jemnými prsty. Nepotřeboval by vylepšovat ani jedinou křivku jejího těla, ani něžný zádový sval, který jako rozevřený vějíř vybíhá od ramene k hřbetním obratlům a jen opatrně zvedá mladou kůži, ani ňadra na křehkém hrudníra koši, ani nohy, které jako dva ebenové stromy vyrůstají z potoka. Voda je chladná. Nezbývá mi nic jiného než vyjít na břeh a ohřát se v paprscích slunce. Děvče se leklo a chce se vrátit na břeh. Sejme amforu tak prudce, že pleskne do vody. Volám na ni a ukazuji, jako bych nabíral vodu. Co já pouze naznačuji, začíná ona, zřejmě v rozpacích, dělat skutečně. Nabírá vodu čistou slupkou z tykve. Není rozpačitá proto, že tu stojíme jako Adam a Eva. Stydí se, protože jsem běloch. Černé ženy před námi zpravidla prchají do svých chatrčí.

Dívka na břehu

2006-11-11T19:14:00.000-08:00

Potok s veselým bubláním teče z lesního přítmí do průseku skrytého mezi stromy. Zdá se mi strašně studený. Jak snadno se zaměňují pojmy. Je jistě na rozdíl od horských potoků v Evropě teplý jako mírně zahřátá lázeň. Škoda že s sebou nemám teploměr.
Odkládám košili a kalhoty na břeh, aby se usušily na slunci, a jak dlouhý, tak široký se natahuji do bublající nahnědlé vody s lehkým červeným nádechem. Jsem skutečně vzdálen tisíce kilometrů od domova? Po modré obloze táhnou bílé mraky, v sotva znatelném vánku víří listí s dlouhými řapíky a vzduch je prosycen sladkým zpěvem a cvrlikáním cvrčků a jiného hmyzu. Nikdo na celém světě, snad kromě Michaela, neví, v jakém pohádkovém místě trávím chvíle oddechu. Úzké stezky, které nás sem přivedly, jsou starší než mnohé silnice v Evropě. Dodnes ale nejsou na mapách zakresleny. I tento kraj bude za dvacet či třicet let zmapován. Dnes zde ale vládnou jen černí bozi. Neuklouzl právě někdo na velkém plochém kameni u břehu? Jako zjevení na něj vstoupilo mladé děvče. Ještě má na hlavě baňatý džbán s úzkým hrdlem a již vyzouvá zaprášenou nožku ze starobiblického sandálu, který je upevněn jen jedním řemínkem mezi prsty. Zkoumavě ponořuje špičku nohy do vody a zouvá si i druhý sandál. Protože jsem schován za velkými listy, neviděla ani mne, ani mé šaty. Uchopila levou nohou současně oba sandály a postavila je na břeh špičkami do lesa. Po koupeli do nich snadno vklouzne, aniž by si zamazala nohy od písku. Potom rozvázala modrobílý šátek kolem boků a hodila jej na břeh.

Setkání s černou bohyní

2006-11-09T15:42:00.000-08:00

Táboříme u malé osady. Je vedro, a sestupuji proto lesem k stezce, po které se dostanu k potoku. Ačkoli je půl páté odpoledne, jsem úplně propocen a chci se důkladně umýt.
Jo by sem musel vodu nosit. Je mi ho líto. Vlekl by vědro do kopce dvacet minut jen proto, aby mi je v minutě vylil na hlavu. Stezky, po nichž domorodci v horách chodí, mají něco do sebe. Na rozdíl od našich serpentin jsou rovné jako šňůra. Nahoru šplháte po čtyřech, dolů běžíte tryskem. Abych se příliš nerozběhl, namířím si to vždy k některému stromu, kterého bych se mohl přidržet, a tak poněkud přibrzdit. Uprostřed cesty nebo vedle ní rostou tenčí stromy. Jejich kůra je ve výši paže úplně sedřena. Dotklo se jí asi mnoho černých rukou. Potok je tak čistý, že se mě zmocňuje pokušení napít se. Zouvám si sandály a vstupuji do něho. Voda se náhle zakaluje. Jsou v ní nahnědlé zbytky ztrouchnivělého listí. V tropickém pralese vše hnije daleko rychleji než u nás.

Trofeje

2006-11-07T12:54:00.000-08:00

Matka s dítětem a mohutný samec, pod nímž se chvěl a kymácel každý strom, po kterém lezl. Nakonec se usadil na široké větvi, ježil srst a pohupoval se. Tyto jeho atletické pohyby jsme již znali. Věděli jsme, že jimi chce zastrašit své okolí a zároveň mu imponovat. Pak začal křičet. Jednotlivé výkřiky následovaly stále rychleji za sebou, až přešly v skřípění pronikající až do morku kostí.
Pozorovateli jsme již nebyli jen my. Měli jsme pocit, že také šimpanzi si nás bedlivě prohlížejí. Nevypadali, že by se nás báli, ačkoli dříve, když jsme s mačetami táhli lesem, raději před námi ustupovali. Asi jako první jsme vyfotografovali zuřivého šimpanze v jeho africké vlasti. Ještě téhož večera jsme se strachem vyvolávali film.
Než se nám podařilo těchto několik nedokonalých snímků, mohli jsme klidně zastřelit čtyři nebo pět šimpanzů z nejkratší vzdálenosti. Při fotografování nestačí zvíře jen zahlédnout, je třeba vidět je celé. Musíte mít správné osvětlení, čas k tomu, abyste dostali zvíře do hledáčku, zaostřili a nastavili potřebnou clonu. Od doby, kdy jsme vynaložili celých deset dnů námahy a horečného napětí, abychom získali několik nepříliš pěkných snímků šimpanzů, vážím si dobré fotografie zvířete ve volné přírodě daleko více než lebky gorily, parohů čtrnácteráka, lví kůže nebo jiných loveckých trofejí.

Trofeje

2006-11-07T12:46:00.000-08:00

Konečně přisli

2006-11-05T12:50:00.000-08:00

Mohli jsme vymýšlet opět nové plány a znovu se snažit dostat se do blízkosti těchto zvířat. Příštího dne jsme nalezli ve vrcholcích stromů, šest až dvacet dva metry nad zemí, sedm šimpanzích spacích hnízd. Byla zhotovena z nalámaných a zohýbaných větví listnatých stromů. Větve, které hnízda podpíraly, byly neuvěřitelně tenké. Zvedl jsem Michaela na ramena a dále šplhal po stromě do výše asi dvanácti metrů. Potom jsem mu na tyči, kterou jsme udělali z dlouhého, tenkého kmene, se svými průvodci podal fotoaparáty. Měli jsme prvé fotografie hnízd šimpanzů. Protože listí zlomených větví bylo již napůl suché, usoudil jsem, že hnízda jsou asi dva až tři dny stará a že minulou noc nebyla použita. Šimpanzi si totiž pro každou noc staví nová spací hnízda. Dlouho jsme si lámali hlavu s bubnováním šimpanzů. Za několik dnů jsme to rozřešili. Nalezli jsme přelomený kmen a řadu šimpanzích cestiček, které k němu vedly. Kmen byl dutý, úplně ztrouchnivělý a uprostřed měl zcela sedřenou kůru. Střed stromu totiž vydává při úderu dutý zvuk, a proto šimpanzi nejraději bubnují zadníma nohama právě na tomto místě. Jejich zálibu v bubnování a rámusení jsme znali již z domova. Neustále jsme pozorovali, kde v lese nejvíce pokřikují a volají a odkud zaznívá nejčastěji jejich bubnování. Bezvýsledného slídění jsme se však zanedlouho vzdali a rozhodli jsme se, že se usadíme v blízkosti stromu, na který bubnovali. Pečlivě jsme si vybrali místečko bez mravenců. Předtím jsme ještě odstranili liány a větve. Měli jsme pěkný výhled do míst, kde před několika dny asi ve čtyři hodiny odpoledne pozoroval Michael šimpanze. Připravili jsme kamery. Našeho sluhu, který neuměl být chvíli klidný, jsme poslali pryč a sami jsme se nechali hodiny píchat a štípat všemi možnými druhy hmyzu. Jak pomalu utíká čas, když musíte nehybně sedět. Konečně přišli.

Opice v houští

2006-11-04T17:55:00.000-08:00

Opice zmizely v houští a tam spustily pořádný povyk. Michael šel ke stromu. Bez rámusu to nešlo, musil se prodírat pichlavými úponky a liánami. Mačetou vyryl do stromu znamení, aby ho opět našel, a díval se do vrcholků stromů po hnízdech. Náhle se něco asi pět metrů před ním pohnulo. Stál ukryt za silným kmenem a na čtyři metry před sebou uviděl starou opici s mládětem na zádech. Stará Michaela nezpozorovala, mládě s tmavým obličejem na něho ale upřeně pohlíželo. Když zmizely v houští, nemohl si odpustit, aby jednou krátce varovně nezavolal uh, uh, a nenapodobil tak šimpanze. Mládě zvolání okamžitě opakovalo, jeho matka se zastavila, ohlédla se na Michaela a bez hlesu běžela dál šimpanzí stezkou v křoví. Michael ještě čtvrt hodiny naslouchal, jak v houští kolem něho lidoopi lámou větvičky a dělají hluk. Bylo jich asi sedm nebo osm a jeho přítomností nebyli nijak příliš vzrušeni. Zato Michael zapomněl rozčilením fotografovat.

Malý Šimpanz

2006-10-30T15:06:00.000-08:00

Čtvrtého dne jsem na lesní mýtině studoval složitou termití stavbu. Michael se zatím vydal na vlastní pěst k výběžku lesa, odkud se často ozývali šimpanzi. Vyzbrojen byl jen kamerou. Asi po dvou hodinách se rozrušen vrátil. Šel stále hlouběji do lesa za bubnováním šimpanzů. Náhle před sebou spatřil velkého šimpanze s černým obličejem. Cvičil šest až sedm metrů nad zemí, pod korunou stromu silného jako lidské stehno.
Michael znehybněl. Lidoop slézal bez jediného hlásku, aniž spustil Michaela z očí. Na zemi pomalu poodešel do křoví vzdáleného asi dva metry. Tam ho už nebylo vidět. Šustění a praskání však prozrazovalo, že se tam zdržuje. Na stromě i na okolních kmenech viděl Michael ještě další šimpanze. I oni pomalu slézali, dívali se na Michaela a ztichli. Na břiše jedné samice sedělo mezi jejími skrčenými stehny zcela malé mládě. Mělo bílý obličej, zato rodiče pěkně černý!

Skákají z větve na větev

2006-10-24T22:23:00.000-07:00

Afričané mi také přinášeli modré plody s peckami, které jsme tak často nacházeli ve výkalech šimpanzů. (hm, to zní dost podezřele.. Jestli je náhodou neybírali z toho trusu, a nenosili evropanům jako lahůdku..) Měly podobnou, ale o něco méně trpkou chuť než naše trnky a nestanovaly tolik ústa. Všechno co žrali šimpanzi, chutnalo kupodivu i nám. Když jsme se později vypravili za slony, znalost těchto plodů se nám velmi vyplatila. I když nás stále provázely hlasy šimpanzů, přestávali jsme už věřit, že je někdy také spatříme. Zřejmě nás vždycky včas zpozorovali. Ostatně pralesem se můžete toulat celé týdny a nemusíte uvidět ani jediné větší zvíře, jen je slyšíte. Zpívají, volají, křičí, kvákají, ale vyhýbají se člověku a prchají před ním jako před morem. Kočkodanů je zde jistě dost a dost. Poprvé jsme je ale uzřeli, když jsme před setměním zašli do lesa a tiše tam v pološeru poseděli. Uviděli jsme jich celé houfy. Pozorovali jsme, jak se pod nimi prohýbají větve v korunách stromů a jak skáčou jeden za druhým v pravidelných intervalech ze stromu na strom.

Šimpanzí dobroty

2006-10-18T04:21:00.000-07:00

Stále jsme se šplhali na různé vrcholky, abychom šimpanze snáze našli. Místo toho jsme viděli jen jejich stopy, výkaly a zbytky nezkonzumováného ovoce. Byly to asi jako meruňka velké, na-hnědlé, srstnaté, kulaté plody s bílou nasládlou šťávou. Jindy jsme zase nalezli křiklavě červené, cibulovité plody, které vyrůstaly na kořenech lián ze země a obsahovaly nakyslou, zavařenině podobnou hmotu s mnoha černými peckami.

Nejvyšší hora Pobřeží Slonoviny

2006-10-16T14:08:00.000-07:00

Za několik dní jsme v laboratoři nalezli ručně kreslenou mapu rezervace. Zjistili jsme, že hora, na kterou jsme vystoupili, byla vysoká více než 1800 metrů a že je nejvyšším vrcholem Pobřeží slonoviny a Francouzské Guineje. Dosud žádný běloch na ni nevystoupil, proto jsem byl na svůj výkon patřičně pyšný. Kdybych byl předem věděl, jak je vysoká, nikdy bych na ni nelezl. Příští dny jsme věnovali šimpanzům. Mezi půl sedmou a sedmou ráno se začalo rozednívat a v tutéž dobu se večer stmívalo. Lidoopi se ozývali již za šera. S východem slunce se jejich rámusení stupňovalo a končilo přibližně kolem jedenácté hodiny. Jejich velmi hlasitá konverzace trvala někdy jednu, jindy dvě hodiny. Až do čtyř nebo pěti hodin odpoledne, kdy v ní opět pokračovali, bylo je slyšet jen občas. Odpoledne si pravděpodobně stavěli hnízda a přitom se asi hádali o nejlepší místa. Deset dní jsem si zaznamenával hodiny jejich konverzace.

Vřískání Šimpanzů

2006-10-14T02:50:00.000-07:00

Byly to skutečně jejich výkaly. Připomínaly lidské po snědení asi kilogramu třešní i s peckami, ovšem pecky v nich byly značně větší. Několik pecek jsem zabalil do listů a stanovil odměnu za plody, které je obsahují. Potom jsme se poohlédli po lese a našli správnou cestu. V křoví, kudy vedla, byly půl metru vysoké tunely. Svou výškou odpovídaly výšce šimpanzího těla, protože tato zvířata běhají po čtyřech. Brzy jsme také nalezli jejich stopy. Byl to pro nás slavnostní okamžik. Chtěl jsem vidět i jejich spací hnízda. Tomu, kdo mi je ukáže, jsem slíbil odměnu. Dále jsme šli mnohem tišeji. Doufali jsme, že šimpanze každou chvíli spatříme. Zdaleka jsme netušili, kolik námahy nás to bude ještě stát. Když jsme přecházeli potok, černoši šikovně stočili z velkých listů kornouty, naplnili je vodou a pili. I když jsme byli varováni, abychom zde nikde nepili nefiltrovanou vodu, pekelná žízeň nás k tomu přece jen donutila. Napili jsme se také z kornoutů. Pro jistotu jsme ale raději dodatečně spolkli několik resulfonů. Po návratu domů jsem požádal sluhu Jo, aby mi vylil na hlavu několik kbelíků vody. Lomcovala mnou horečka, nechtěl jsem nic jíst. Lehl jsem si a zabalil jsem se do čtyř vlněných dek. Z hor zaznívalo jako na posměch vřískání šimpanzů.

První stopy opic

2006-10-11T15:39:00.000-07:00

Kolem našich hlav kroužil pár sokolů. Při pohledu na tuto ohromnou panenskou divočinu je mi najednou trochu těžko u srdce. Jak bude vypadat za padesát let? Bude stejně nedotčená, když denně na světě přibývá na dvanáct tisíc lidí? Zpáteční cesta byla ještě obtížnější. Abych se nezřítil, klouzal jsem přikrčen po kalhotech; košili jsem měl tak mokrou, že jsem si ji sundal krátce před vstupem do lesa. Nijak jsem si nepolepšil, neboť mě okamžitě napadlo hejno létajících termitů. Po mokrém listí v lese, kde jsem se mohl stěží něčeho přidržovat, jsem sestupoval tak, že jsem se v běhu dostával od jednoho tenkého stromu k druhému. Jednou rukou jsem se jej vždy přidržel a setrvačností se obtočil kolem jeho hladkého kmene. Tak po deseti metrech, při teplotě více než 40° C a vlhkosti vyšší než osmdesát, jsem zdolával nekonečnou cestu. Anglicky mluvící černoch spatřil hromádku výkalů a vzrušeně vykřikl: „Big black baboons, velcí černí paviáni." To už jsem věděl, že tak nazývá všechny druhy opic. Ostatní černoši znali ještě alespoň francouzské slovíčko chimpanzé.

Vyhlídka

2006-10-10T04:26:00.000-07:00

Druhý den ráno jsme zahájili výstup. Strážce rezervace nám dal k dispozici jako nosiče několik dělníků. Bohužel ani jeden z nich ) nemluvil francouzsky.
Protože nás, a nebyl první, považoval za Američany, poslal s námi i muže, který se sem nedávno přistěhoval ze Zlatého pobřeží a uměl trochu anglicky. Pyšně se chlubil, že sloužil v anglické I armádě a „pomáhal bránit Evropu proti Německu". Neopustil přitom Afriku a byl poněkud zaražen, když jsem mu po několika ] dnech prozradil, že jsme Němci. Před rokem se oženil se dvěma ženami najednou. Dosud však ani jedna neporodila dítě, a tak má starosti, že mu utečou, půjde-li to tak dál. Pochodovali jsme stepí a lesem. Pomalu jsme stoupali. Na horských svazích stále trochu foukalo, ale v pralese bylo nepříjemné dusno. Šli jsme po kluzkém shnilém listí tak příkře vzhůru, že jsem se musel stále přidržovat stromů a lián a co chvíli Jsem padal. Nejvíce jsem se ale bál, aby stejný osud nepostihl některého z nosičů, kteří opatrovali naše aparáty. Byli naštěstí 1 šikovnější než já. Po čase les přestával a cestu dále vroubilo asi metr vysoké křoví. Svah porostlý krátkým rákosem začínal být ještě strmější. Černoši šli stále vzpřímeni, my jsme lezli po čtyřech. Ostré paprsky slunce naše putování ještě ztěžovaly. Pokaždé, když jsem uviděl vrcholek, myslil jsem, že jsme u cíle, ale za ním byl vždy ještě další a vyšší. Proklínal jsem svou ctižádostivost, která mě přivedla na myšlenku, abych vystoupil na tento vrchol, a nejraději bych se byl vrátil. Nechtěl jsem se ale před černochy zesměšnit, a tak jsme lezli dál. Ještě že skutečný vrchol byl skryt v mracích, které chránily i nás před úmorným sluncem. Pohled z vrcholu stál za všechnu námahu. Hluboko pod námi ležely hory Libérie, Pobřeží slonoviny a Francouzská Guinea.

Oáza v divočině

2006-10-08T17:32:00.000-07:00

Sklápěcí postele, benzínový motor na výrobu elektřiny, ohromná lednice na petrolej, dvě laboratoře s mikroskopy, filtrovaná voda, velká hala s křesly potaženými lýkem a se zděným krbem bez komínu, z něhož se kouř ztrácel ve dvacet metrů vysoké doškové střeše. Pravá oáza v divočině. Jako první host bez francouzské státní příslušnosti jsem se na požádání zapsal do knihy návštěv vedle několika málo vědců, kterým se dostalo práva vstoupit do tohoto pozoruhodného a vědecky bohatého kraje černé Afriky.
Dům strážce byl postaven na svahu. Z jeho terasy jsme přes široké údolí dohlédli až na vrcholky Nimbských hor. Bezprostředně za ním začínal prales. Toulkám pralesem jsme věnovali hned první odpoledne. Když jsme se kvečeru vraceli, chytil jsem Michaela za rameno. Zaslechl jsem šimpanze! Naše srdce se prudčeji rozbušila. Křik přicházel z dálky, ze svahů hor v pralese. Jakmile jsme zaslechli dobře známé volání, nadávání a vřeštění, cítili jsme se jako doma, ve frankfurtské zoologické zahradě. Jak dlouho jsme žili se šimpanzi, s mládětem Ulou, s Ovou a Bambu, zachráněnými z rozbombardované berlínské zoologické zahrady, kteří nalezli útočiště v našem domě v Berlíně - Johannis-thalu, a s mnoha jinými, které jsme později ošetřovali. Každý zvuk, který k nám z dálky doléhal, jsme důvěrně znali a připomínal nám domov. Spatříme někdy tato zvířata ve volné přírodě? Lákal mě vrcholek jedné z blízkých hor. Ležela v lesích před námi tak blízko, že jsme se jí skoro dotýkali. Kulatý, zvlněný vrcholek se strmou špicí byl až nahoru porostlý trávou. Výšku hory jsem odhadoval na osm set metrů.

Lesy a hory

2006-09-30T02:12:00.000-07:00

Jednoho dne jsme po červené silnici prudce sjížděli s kopce, abychom setrvačností zvládli stoupání na druhé straně. V okamžiku, kdy jsme s těžkým citroenem přejížděli krátký dřevěný most v údolí, černí cestující začali tleskat. Překročili jsme hranice mezi Pobřežím slonoviny a Francouzskou Guineou. Pro většinu z nich to byl zážitek. Poprvé v životě vstupovali do „cizí země" a jejich pocity byly shodné s pocity Evropanů, kteří přejíždějí italské nebo holandské hranice. Pro nás byly tu i tam lesy, hory a Afričané. Umělá hranice nám připadala stejně směšná jako Američanovi hranice evropské, tak krvavě vybojované. V první osadě za hranicemi museli všichni cestující vystoupit a dát se prohlédnout lékařem, nemají-li spavou nemoc nebo lepru. Potom jsme zastavili uprostřed hornaté stepi. V dálce jsme spatřili asi sto metrů vysoký vodopád, který padal s vrcholu strmého horského převisu jako úzká stříbrná stužka. Cesta se rozdvojovala. Na křižovatce stál osamělý, jakoby ve stepi ztracený štít, na němž byla olejovou barvou neuměle namalována mapa a ve francouzštině výstražný nápis - Vstup zakázán! Uzavřené území Nimbských hor! Vystoupili jsme a složili své věci. Dále jsme vyschlou stepí pokračovali pěšky. S sebou jsme vzali jen cennější předměty a naším jediným průvodcem byl sluha Jo. Po čase jsme dorazili k vysokému zděnému domu s ohromnou doškovou střechou. Černý, francouzsky mluvící strážce si nejprve přečetl náš doporučující dopis, poslal několik dělníků pro naše zavazadla k silnici, a pak nás pozval dál. Jeho dům byl skutečným rájem uprostřed neprobádané země.

Neznámá země

2006-09-28T01:58:00.000-07:00

Jednoho dne jsme po červené silnici prudce sjížděli s kopce, abychom setrvačností zvládli stoupání na druhé straně. V okamžiku, kdy jsme s těžkým citroenem přejížděli krátký dřevěný most v údolí, černí cestující začali tleskat. Překročili jsme hranice mezi Pobřežím slonoviny a Francouzskou Guineou. Pro většinu z nich to byl zážitek. Poprvé v životě vstupovali do „cizí země" a jejich pocity byly shodné s pocity Evropanů, kteří přejíždějí italské nebo holandské hranice. Pro nás byly tu i tam lesy, hory a Afričané. Umělá hranice nám připadala stejně směšná jako Američanovi hranice evropské, tak krvavě vybojované. V první osadě za hranicemi museli všichni cestující vystoupit a dát se prohlédnout lékařem, nemají-li spavou nemoc nebo lepru.
Potom jsme zastavili uprostřed hornaté stepi. V dálce jsme spatřili asi sto metrů vysoký vodopád, který padal s vrcholu strmého horského převisu jako úzká stříbrná stužka. Cesta se rozdvojovala. Na křižovatce stál osamělý, jakoby ve stepi ztracený štít, na němž byla olejovou barvou neuměle namalována mapa a ve francouzštině výstražný nápis - Vstup zakázán! Uzavřené území Nimbských hor! Vystoupili jsme a složili své věci. Dále jsme vyschlou stepí pokračovali pěšky. S sebou jsme vzali jen cennější předměty a naším jediným průvodcem byl sluha Jo. Po čase jsme dorazili k vysokému zděnému domu s ohromnou doškovou střechou. Černý, francouzsky mluvící strážce si nejprve přečetl náš doporučující dopis, poslal několik dělníků pro naše zavazadla k silnici, a pak nás pozval dál. Jeho dům byl skutečným rájem uprostřed neprobádané země.

Opuštěná, zakázaná země

2006-09-18T09:34:00.000-07:00

Pan Tournier patří tedy k tomu velkému počtu Francouzů, kteří jako váleční zajatci, dělníci nebo příslušníci okupačních jednotek byli v posledních třiceti letech alespoň jednou v Německu. Francouzi jsou sice známí svou zdvořilostí vůči hostu, ale přesto doufám, že ti, s nimiž jsem se sešel, byli upřímní, když na pobyt v mé vlasti nevzpomínali většinou v nejhorším. Můj nový známý mi vypráví i o nově zřízené rezervaci v Nimbských horách. „Je to více než osm set kilometrů odtud »z Bouaké, kam se chcete vypravit, je to ještě o dobrých čtyři sta kilometrů dál." Vzdálenosti jsem se nezalekl a požádal jsem ho o povoleni ke vstupu. Dostal jsem je. Zakázaná, nedotčená země mě lákala. Za několik týdnů jsme vyrazili. V cizích nákladních autech, mezí černými cestujícími, jsme projeli stovky kilometrů přes řeky i pohoří. Po obou stranách cesty se střídaly lesy, stepi, skalní kužele, krajina jako v Durynsku a jeden
z našich průvodců nám stále znovu vykládal: „Tady nežijí lidé, sem ještě nikdy nikdo nevstoupil, neví se ani, co tam je!"

Opuštěná, zakázaná země

2006-09-18T08:55:00.000-07:00

Budoucnost Afriky

2006-09-16T15:38:00.000-07:00

Doufejme, že se těchto přírodně cenných území v nových, většinou chudých státech, které se osamostatnily, ujme UNESCO a že budou uchovány podobně jako památky starých kultur. Snad i Nimbské hory, které jsme spatřili v jejich původní, nedotčené podobě, vydají svědectví budoucím generacím lidstva. Ovšem nebude-li tam objeveno zlato, diamanty nebo uran... V Abidjanu, v hlavním městě Pobřeží slonoviny, jsem se setkal s vedoucím odbočky IFANu, panem J. L. Tournierem. Pozval mě na večeři. Nyní sedím v jeho domě při plápolavém světle svíček a čas trávím příjemným rozhovorem. Na stolku stojí německý džbánek na pivo a dvě pěnovky, několik desítek let staré upomínky na Německo. Můj hostitel vzpomíná na Wiesbaden i na dvacet let svého života v Indočíně. Snaží se promluvit alespoň několik slov německy. Jde mu to ale dost špatně. Od poválečných let po první světové válce, kdy v Německu prožil část svého mládí, kterou pokládá za jednu z nejkrásnějších v životě, uplynula přece jen dlouhá doba.
(To by se asi autor divil, vědět, že mají dneska v Pobřeží Slonoviny průšvih se zamořením toxickým odpadem.)

Národní parky

2006-09-14T09:30:00.000-07:00

Aby cizí návštěvníci Afriky mohli ještě spatřit žirafy, lvy, nosorožce a zebry, byly zřízeny v některých státech národní parky. Občas se zde setkáte se snahou uchovat divočinu zcela nedotčenou. Jsou území, kde nesmíte střílet, ale kam dokonce nesmíte ani vstoupit. „Reservě naturelle integrále des Monts Nimba", přírodní rezervace v Nimbských horách, byla zřízena zvláštním zákonem v roce 1944. Leží na hranicích Libérie. Její rozloha je asi sedmnáct tisíc hektarů a rozprostírá se v pásmu hor, které prostupuje Pobřeží slonoviny a Guineu. Vládou Libérie bylo prohlášeno za rezervaci dosud zcela neprobádané území na druhé straně hranic. Do chráněných míst, která jsou střežena černými strážci žijícími na hranicích, nesměli vstoupit ani francouzští správní úředníci. Jen několik vědců dostalo povolení ke vstupu od 1'Institut Francais ďAfrique Noire (IFAN) v Dakaru. V celé rezervaci není ani jediná osada, ani jediná cesta.

To ale byla doba co?

2006-09-12T09:44:00.000-07:00

Tak konečně se mi podařilo nějak seskupit veškeré součásti (počítač, scanner i knihu) na jednom místě, takže se bude pokračovat.

U lidoopů v Zakázané zemi
Zeměkouli lze v mnohém ohledu přirovnat ke psu, který má svrab. Svrab se množí a množí, rozšiřuje se dál a dál, kůže psa onemocní, strupatí, vypadávají mu krásné chlupy až na něm nezůstane jediné zdravé místo. Od roku 1800 se počet obyvatel zeměkoule ztrojnásobil a dále se zvyšuje. A to moderní lékařství ještě neproniklo do Indie a do východní Asie, kde je vysoká dětská úmrtnost a mnoho obyvatel podléhá epidemiím. S počtem obyvatel přibývá však i problémů. Tam kde ještě před sto lety lovil Vinetu a Old Shatterhand uprostřed buvolích stád, se za několik desítek let vlnila nekonečná pole Severní Ameriky. Dnes mění vítr jejich ohromné lány, oloupené o starý travnatý porost, v prašné pouště. I Afrika dostává rychleji než si myslíme svou novou tvář. Aby se vypěstovala tuna rýže, musí zmizet tři až čtyři hektary tisíciletého pralesa. Vypálí se, několik let se na jeho místě pěstují zemědělské plodiny a pak, když se nikdy nehnojená půda vylouží, se uvažuje o vysazení nového lesa.

Afrika dnes

2006-08-02T06:00:00.000-07:00

Tak mě napadá, jak by se asi autor tohoto cestopisu divil kdyby poznal dnešní afriku. On tam totiž cestoval těsně po druhé světové válce, a mnoho míst tak vypadalo jinak než dnes. Mnoho kmenů černochů totiž mezitím vymřelo, nebo se přestěhovalo z vesnic do slumů okolo měst. A naopak, viděl jsem jak z klasické chatrče vylezl pán v obleku, nasedl do auta a jel do práce. A podobné je to i se zvířaty, tam kde kdysi vládli sloni, a kde byla mezitím jen holá pláň jsou dnes sloni přemnožení tak, že vyžírají zem na holou půdu. Nosorožci se stali mnohem vzácnějšími (nosorožec černý byl před pár dny oficiálně vyhlášen za vyhynulý druh) hroši si dál žijí u velkých toků. Lidské osudy změnily války a hladomory, jiné země se naopak staly turistickými ráji, kam jezdí evropané na dovolenou. Nu, povídám, asi by to tam nepoznal.

Zítra

2006-07-25T15:42:00.000-07:00

Slibuju, už zítra se pokusím an tu knihu nezapomenout. Prostě holt se stalo, člověk je zapomínavý, a prostě zůstala kde byla na stoje. A přecijen, v těchto vedrech se mi nechce přes půl prahy jen tak pro nic za nic. Tak aspoň vtip, s úsměvem jde vše líp: Dědo, bydlíte na samotě deset kiláků od vesnice, už mě nebaví vám muset nosit každý měsíc důchod, povidá pošťák. Neser mě, nebo se objednám dení tisk.

Přijde baba k doktorovi s prostřeleným kolenem. Babi, co jste vyváděla? Ale, chtěla jsem se zastřelit. Hm, a proč jste se střelila do nohy? No, psali tam, přiložit hlaveň těsně pod prsa..

Kdo nemá v hlavě

2006-07-22T15:17:00.000-07:00

Tak jsem se sice vyskytl v místě, kde jsem měl fyzicky položenou knihu, ale holt jak si můžete tipnout, nechal jí tam ležet. Takže zatím stále nebude další pokračování. Opravdu se mi nechce jít zbytečně v tomto vedru naprosto nikam.

Pauza

2006-07-07T13:30:00.000-07:00

Ponechme nyní našeho hrdinu chvíli v Africe. Bohužel jsem ssebou na chalupu nevzal knížku, a oscanovaný text mi došel. Takže bohužel, další pokračování bude až v pondělí, nebo úterý. Ale nenechám to tak déle, slibuji.

2006-07-02T03:13:00.000-07:00

Vyprávím-li to, lidé se u nás smějí. My Evropané, kteří jsme ochotni věřit jasnovidcům a kouzelným proutkům, jsme „povzneseni" nad podobné pověry. Smál jsem se také historce o třesu hlavy. Nedávno jsem ale o tom mluvil s profesorem Schoopem, ředitelem Státního výzkumného veterinářského ústavu ve Frankfurtu. Svraštil čelo a poučil mě, že existuje druh zápalu mozkových blan, který je způsobován virem, přenášeným ptačími červíky. Objevuje se častěji u mládeže než u dospělých. Nevylučuje tedy částečnou pravdivost černošské povídačky.

Mláďata

2006-06-29T14:42:00.000-07:00

Samičky snovačů z ptačí kolonie navštívily brzy sirotka v jeho hnízdě, zavěšeném před vchodem do stanu. Vklouzly dovnitř a několik minut se holátkem zabývaly. Když se o něco později opeřil, doprovázely ho za letu a krmily, když křičel hladem. Brzy byl opět mezi ně přijat. Snovači dobytčí jsou tak družní, že dokonce v noci vypouštějí společně trus. Spíte-li ve stanu pod jejich osadou, můžete slyšet jejich ospalé cvrlikání a brzy déšť padající na jeho stěny. Většina druhů snovačů se živí zrním. Jejich největšími nepřáteli jsou zemědělci, kteří na mnoha místech severní Afriky vypalují jejich zvětšující se kolonie plamenomety. Milióny ptáků tak přicházejí o život.
Při výchově mláďat jsou samičky pilnější než při stavění hnízd. Společně se sámečky přinášejí potravu pro dva hladové zobáčky, které se v každém hnízdě otvírají.
Ptačí mláďata snadno vyjmete z hnízd, ohnete-li tenké větve, na nichž jsou zavěšena. Černoši je také tímto způsobem vybírají a ptáčky jedí. Dělají to ale jen dospělí, neboť děti, jak se zde věří, by dostaly třes hlavy.

I ochočení snovači jsou plaší

2006-06-22T22:27:00.000-07:00

Snovači dobytčí nejsou ale krotcí, jak by se snad podle jejich chování mohlo zdát. Jakmile se k nim přiblížíte, zmizí stejně rychle jako naši špačci. Vypipláte-li mládě snovače dobytčího z vajíčka a nezůstane-li později v úzkém styku s lidmi, stane se z něho bojácný divoký pták. Stejně se asi zachová každé divoké zvíře, které žije v blízkosti člověka. I krysy, myši, štěnice, blechy, strnadi domácí a afričtí holubi jsou neustále připraveni k útěku a jejich „drzost" vůči člověku je jen zdánlivá.
Postavíte-li si někde v divočině stan a táboříte-li tam několik týdnů, může se stát, že jednoho dne přilétnou snovači a založí si nad ním osadu. Není to nijak příjemné, protože stěny stanu jsou po takové návštěvě zašpiněny ptačím trusem. O Joy Adamsonové, majitelce lvice Elsy, vychované na svobodě, se vypráví, jak jednou zachránila malého, ještě neopeřeného snovače, který vypadl z hnízda nad jejím stanem. Krmila ho kobylkami a později mu dokonce dávala mouchy tse-tse z kožichu své lvice. Malý pták neznečistil nikdy své hnízdo, ale vždy se otočil tak, aby trus padal tunelem na zem. Držel-li ho někdo v ruce, šplhal tak dlouho kolem, dokud se mu nepodařilo, sednout si na některý prst. Potom vystrčil zadeček a vypustil trus.

Dále staví samička

2006-06-22T15:38:00.000-07:00

Zatímco samička pokračuje v budování společného příbytku sama, sameček zpívá, před svou milou tančí svatební tanec a zahání její další nápadníky. Přiblíží-li se ke hnízdu například volavka dobytčí, napadne ji a tak dlouho jí létá kolem hlavy, až ji zažene.
Samička často staví současně dvě hnízda, která patří různým samečkům. Teprve po čase se rozhodne, kde se trvale usadí. Není zvláštností, že samička spí i v prázdném hnízdě.
Snovači dobytčí by se vlastně měli jmenovat snovači vesničtí. Na rozdíl od jiných druhů snovačů, kteří zavěšují svá hnízda na keře a stromy ve volné přírodě, žije totiž černožlutý snovač dobytčí jen v osadách, blízko lidských příbytků. Ke spokojenému životu potřebuje strom a několik domků kolem. Jeho hnízda nalézáme často na některém ubohoučkém stromě, který si vybral jen proto, že roste na návsi. Vzdálenějších stromů, třeba i daleko pěknějších, si ani nevšimne.

Samečci jsou nadbyteční

2006-06-19T06:53:00.000-07:00

Jakmile si samička vybrala své hnízdo, začíná se podílet i na jeho výstavbě. Prohlubeň, kde bude sedět na vejcích, vystýlá peřím, senem, jemnou trávou, jemnými chomáčky semen a chlupů. Sameček již jen vylepšuje jednotlivé části hnízda. Při úpravě prohlubně nepomáhá. Způsob života snovačů mohl důkladně pozorovat Otto Koenig z Vídně, který jako jeden z mála, ne-li jediný na světě, je pěstoval ve velké voliéře. Podobně jako v přírodě, musí jich být vždy více pohromadě. Jednotlivé páry skoro nikdy nezačnou sedět na vejcích. Samečků je vždy dost, získat samičky je ale obtížné. I z mnohých, všedně vypadajících šedých ptáků se postupně vyklubou ještě nevybarvení samečci. Zdá se, že i v přírodě jsou samečci snovačů přebyteční.

Staví si více hnízd

2006-06-16T13:20:00.000-07:00

U některých druhů snovačů staví sameček deset jedenáct hnízd a žení se se stejným počtem samiček. Stavěním nejsou zaměstnáni jen v době tokání; stará hnízda neustále bourají a nahrazují je novými. Nejzdravější a nejsilnější sameček jedná i instinktivně nejlépe a buduje nejkrásnější příbytky. Jestliže tedy samičky volí své partnery podle krásy jejich hnízd, volí zároveň i podle jejich síly a zdraví. Ve volbě uplatňují cit i instinkt. Hnízdo je určeno i ke spaní. Mezi svislým tunelem, kudy se do hnízda vstupuje, a prohlubní, kde sedí samička na vejcích, je odpočívadlo. Je z propletených trav i z vetkaných větviček. Stěny příchodové chodby jsou husté a pevné, prohlubeň je naopak spletena tak řídce, ie je do ní zespodu vidět. Střecha, která má chránit před deštěm i sluncem, je stejně pevná jako chodba. Pták spí hlavou ke vchodu.

Svobodný mládenec hledající ženu

2006-06-11T10:03:00.000-07:00

„Zde je svobodný mládenec s nádherným domem, který hledá ženu," oznamuje a samičky si přicházejí postupně jeho příbytek zvenku i zevnitř prohlédnout. Vypadají, jako by si samečka vůbec nevšímaly. Poskakují po větvích kolem hnízda, vklouznou dovnitř a obdivují je. Za manžela si vyvolí toho, kdo je postavil nejkrásněji. Uzavírají tedy svá manželství podobně jako některé z našich žen, které usilují o pány se zajištěným postavením a s majetkem ? Ne tak zcela. Zvířata se většinou zamilují do partnera, který je nejzdravější a nejsilnější, který se chlubí nejkrásnějším peřím a je schopen předvést nejodvážnější a nejpůsobivější svatební tanec. Stavění hnízd je druhem instinktivního jednání. Jak se zdá, nemohou si ptáci počínat jinak. Stavění jim působí radost.

Stavba hnízda

2006-06-08T01:28:00.000-07:00

Stavěné hnízdo je nejprve zelené. Brzy však zežloutne a zelené pásy v jeho stěnách jsou důkazem o vytrvalé práci malých košíkářů, kteří je neustále zpevňují. Je to práce únavná. Jen uvažte, že tito pestří ptáci musí dopravovat mnohdy z velké vzdálenosti zelené stuhy pětkrát i šestkrát tak dlouhé jako jsou sami. V blízkosti jejich obydlí jsou totiž palmy brzy úplně holé, a tak jim nezbývá, než létat stále dál a dál. Někteří samečci si tuto námahu odpouštějí. Sedí u svého rozestavěného hnízda a čekají, až přiletí jiný malý stavitel s nákladem. Jakmile ho spatří, vydávají se mu naproti, pověsí se na druhý konec jeho zelené stuhy a za velkého spílání a mávání křídly ji urvou pravoplatnému majiteli. Dva samečci si vystavěli svá hnízda výhradně z takto kradeného materiálu. Postavit hnízdo, které si tvarem v ničem nezadalo s ostatními, se podařilo dokonce i mrzáčkovi s chromou, ochable visící nožkou. Bylo stejně krásné a obdivované druhým pohlavím. Hnízda stavějí výhradně samečci. Jejich budoucí malé ženušky zatím poletují z větve na větev a pozorují, co se kde děje. Jakmile má ptačí mládenec své hnízdo napůl hotové, zavěsí se za jeho spodní okraj zády k zemi, protáhne krček, mává křídly a zpívá.

Stavba snovačího hnízda

2006-05-30T13:42:00.000-07:00

Barevně opeření samečci staví hnízda, podobající se dutým, zcela uzavřeným koulím s postranním otvorem. Od něho dolů visí hadici podobný krátký tunel. Tudy vstupují do své malé pevnosti, která jim poskytuje dostatečnou ochranu proti všem lupičům. Po tenkých větvích, na nichž je upevněna, nemůže šplhat žádná cibetka, a protože koule je zcela uzavřena, je nepřístupná i dravým ptákům. Vždy znovu se divíme, s jakou pílí a uměleckou dovedností splétají samečci hnízda. Odlétnou k některé palmě nebo k bambu-sovému keři. Za letu uchopí jeden z jejich dlouhých úzkých listů a vracejí se zpět. Takto z něho utrhnou skutečnou zelenou stuhu, kterou obtočí větev. Vznikl prstenec a potom nastává vlastní splétání koule. Z jedné strany na druhou a zpět jsou zobákem prostrkávány jednotlivé stuhy, až je pevné pletivo hotové.

Problémy s focením

2006-05-23T16:00:00.000-07:00

Za každou cenu chceme získat fotografie slonů. Bělorus, o němž jsem již vyprávěl, nám dal k dispozici svou farmu ve vnitrozemí, asi šedesát kilometrů od přístavu Sassandry. Žijeme na ní jen s několika černochy. Nedaleko verandy roste citroník. Na zemi pod ním stále leží množství spadaných plodů. Nikdo je nesbírá. Nahoře sedí na vejcích snovači dobytčí. Samečci mají tělo zářivě žluté jako kanáři, černé hlavičky a červené oči. Samičky nejsou zdaleka tak nápadné, jsou podobné spíše čížkům. Na verandu jsme si postavili dva fotoaparáty a filmovou kameru, pohodlně jsme se usadili v lehátkách, bavili se, četli francouzské romány a pomalu zvykali ptáky na svou přítomnost. Získat dobré snímky bylo však přesto těžké. Tento pestrý ptačí národ si upravuje svou pracovní dobu podobně jako ostatní obyvatelé černého kontinentu. Pracuje ráno, dokud slunce nevyjde nad obzor, oď půl sedmé do devíti, a pak zase až večer, od půl šesté do půl osmé. Během dne jsme ptáky skoro neviděli, a tak jsme neměli nikdy dobré světelné podmínky k fotografování. Přitom teleobjektivy, které mají malou světelnost, a rychlé pohyby ptáků, které se daly zachytit jen krátkou expozicí, je vyžadovaly.

Snovači

2006-05-20T15:46:00.000-07:00

Ale starají se zvířata vždy jen o milovaného manžela? Nezajímají se také někdy o jeho majetek? Podle pozorování, která jsem mohl provádět v Africe, jsem na pochybách. Pozoroval jsem totiž snovače, kterých existuje více než šest set druhů. Patří k nim dokonce i špaček, který je v našich chladných krajinách přistěhovalcem. Ještě si pořádně nezvykl. Stále je to zimomřivý chlapík, který se za mrazů s oblibou skrývá ve svém měkce vystlaném hnízdě. Říká se o něm, že je špinavý. Ačkoli na svobodě vychová množství mláďat, nepodařilo se zatím, aby se podobně choval i v kleci. Hnízda, která si snovači stavějí, jsou pravá umělecká díla. Některé jejich druhy budují úžasné stavby. Jedni stavějí svá obydlí odděleně, druzí vystaví společně padesát až sto hnízd na jednom stromě. Jiný druh, žijící v jižní Africe, postaví nejdřív velkou střechu proti dešti a pod ní pak obrovské hnízdo ze suché trávy. Je vysoké skoro dva metry, jeho dno má průměr šest až sedm metrů. Mnohdy větve, které drží toto velké ptačí město, jeho váhu neunesou a lámou se.

Zamilovaní ptáci

2006-05-16T13:17:00.000-07:00

U domácích hus a podobně u většiny domácích zvířat tyto vrozené instinkty zakrněly. Mluvit u nich o „jednoženství" nelze. Ani u nás už tomu není jinak. Mnohé z našich vrozených instinktů, které máme společné se zvířaty, jsou dnes zásluhou civilizace bohužel zvrhlé. Instinktivní jednání je jednání citové a není ovlivňováno rozumem. Denně jsme jeho svědky. Jen si vzpomeňte na toho či onoho slavného či méně slavného muže, vědce nebo filosofa, na své přátele, a nepřestáváte se divit, jak se mohli zamilovat. A přece se nám láska zdá zvláště krásná a ušlechtilá, když v ní zaznívá jen
srdce a nepromlouvá rozum, kterým se od zvířat odlišujeme. Jakmile začne zamilovaný hoch přemýšlet o tom, že jeho budoucí tchán je ministrem a může mu zajistit dobré postavení, nebo zamiluje-li se dívka proto, že její budoucí manžel má hezký dům a ve stáří zajištěnou penzi, začnou-li tedy jednat jinak než zvířata, pokládáme to za nepřirozené.

Takže holt pauza

2006-05-15T07:56:00.000-07:00

V poslední době již po několikáté, ale tentokrát plně podpořená faktem že je mi blbě, mám antibiotika a navíc nejsem doma, ale u matky (které je taky blbě) a bohužel vzít podklady mě v horečnatém stěhování nenapadlo. Tudíž promiňte, snad to budu schopen vynahradit co nejdříve. Zatím vám holt budou muset stačit představy, jak v té africe ptáci tkají svá ohromná hnízda.

Ptáci kteří pletou koše

2006-05-08T06:53:00.000-07:00

Chceme-li vyjádřit, že někdo jednal zvrhle a surově, s oblibou říkáme, že se choval „jako zvíře". Jak jsme vůči zvířatům nespravedliví. Vždyť se rodíme podobně jako ona, máme jako mnohá z nich čtyři údy, dvě oči, nos, ústa, plíce, srdce, kůži, játra, krev, uši, stejné hormony a prožíváme také své dětství, mládí a stáří. A ani city, o nichž tvrdíme, že nás odlišují od zvířat, nejsou vlastní jen nám, ale i mnohým vyšším zvířatům. Znají také touhu po domově, mateřskou lásku, manželskou věrnost, kamarádství, obětavost jednotlivce pro společnost, lásku dětí k rodičům. Zamilovávají se a někdy vypadají podobně směšně jako my. Jen si všimněte, jak mladí divocí houseři a panenské husí slečny začínají své námluvy. Vyměňují si pohledy. Jeden se dívá kradmo na druhého. Jakmile vyvolený nebo vyvolená pohled opětuje, již cudně otáčejí hlavu na opačnou stranu. Párky se hledají na podzim. Zamilují se, žijí spolu, brání společně svou existenci, ačkoli ještě dávno nenastal čas jejich líbánek. Teprve na jaře slaví svatbu a zůstávají spolu jako věrný manželský pár po celý život. Desítky let trvá manželství divokých hus, založené na citu a instinktu.

Výpadek

2006-05-06T22:24:00.000-07:00

A jako obvykle, když začíná být něco zajímavé, tak jsou problémy. Někdo někde předělal firewall, a tak se nedostanu zvenči na svůj vlastní počítač přes FTP. Fungovalo to jen asi týden, krása co? A to už vůbec nemluvím o tom, že je vážné podezření na zaviovaný stroj někde na síti, protože výpadky co se dějí se dají vysvětlit prakticky jedině takhle. Fuj tajbl.

Nepitná voda (a co lze najít v lednici)

2006-05-05T03:56:00.000-07:00

Malou chuť k jídlu nemusí vzbuzovat jen hadí kotlety. Byl jsem pozván na návštěvu k bělochovi, který si velmi pochvaloval svého černého kuchaře. Před obědem jsem z dlouhé chvíle zašel přes dvůr do domku, kde se vařilo. Spatřil jsem, jak černý kuchař žvýká tabák, rozřezává každý masový knedlík, rozevírá jej a dovnitř plive pěknou dávku tabákové šťávy. „Dodá jim to zvláštní příchuť," řekl a byl pyšný na své kuchařské umění. Když si chtěl Michael posloužit a začal si dávat knedlíčky na talíř, kopl jsem ho pořádně do nohy. Nepochopil proč. Na jeho otázku jsem mohl odpovědět jen pokrčením ramen a až dodatečně jsem mu s potěšením vyprávěl, jak byly připraveny.
Vaří se zde, a to i v bělošských domácnostech, na hliněných krbech s několika otvory. Nad nimi stojí na železných tyčích hrnce a pod každým z nich se zvlášť topí. Kouř z topeniště volně stoupá pod doškovou střechu stavení. Pitná voda se tu musí důkladně čistit. Čisticí filtry naleznete v každém obydlí. Vodu zde skoro stejně nepijí. Vyprávěl mi o tom přistěhovalý berlínský lékař. Když se jednou se svým přítelem vrátil domů, zpocen a unaven, chtěl se napít něčeho studeného. Přinesl z ledničky láhev piva a její šumící obsah nalil do sklenic. Přítel si po prvním doušku pořádně odplivl. Lékařova žena totiž postavila do ledničky láhev od piva, v níž jeden černoch přinesl na vyšetření moč. Chtěla, aby až do manželova příchodu zůstala čerstvá.

Proměna němce

2006-05-03T02:18:00.000-07:00

Kdybych byl mladší, abych mohl ještě jednou čekat sedm let, nerozmýšlel bych se, čím se živit." Využít této možnosti nemůže však každý, kdo se v Africe usadil. Jednou jsme spali v domě nějakého Alsasana. Majitele jsme již nepoznali. Krátce před naším příchodem zemřel ve věku třiceti osmi let. Vyprávěli o něm, že byl stoupencem Hitlera. Přesto se však spřátelil s jedním z mých známých, německým židem, a s jeho rasovými předsudky se také jen pramálo shodovalo, že si „koupil" šest černých žen. Bydlely ve stavení za jeho domem v šesti oddělených místnostech s kuchyněmi. Porodily mu mnoho dětí. Jeho život se natolik změnil, že se zcela přizpůsobil zvykům černá Afriky. I když byl jedním z nejbohatších mužů v kraji, spál na zemi, hostům předkládal hadí kotlety a odpornou kávu. Když onemocněl, nevyhledal pomoc bílého lékaře, ale svěřil svůj osud do rukou černého medicinmana. Jeho sedmdesátiletá matka, kterou dvacet let nenavštívil, byla nemálo překvapena, když jí kromě velkého dědictví odkázal i houf černých vnoučat. Rozdělila jim část plantáží a zaplatila za jejich vzdělání až do osmnácti let.

Tak zase příště

2006-04-27T23:34:00.000-07:00

Tak jsem jako obvykle zapomněl oscanovat další kus, a jelikož budu doma až někdy v pondělí nebo úterý, tak si budete muset počkat. Ale je to škoda, zrovna když to je zajímavé. Co se hotl dá dělat, blbost jak se říká kvete v každém věku.

Jak se stát úspěšným v Africe?

2006-04-26T13:39:00.000-07:00

Mladý člověk se dnes může stát zaměstnancem některé zdejší firmy. Neutrácí výdělek za alkohol a milostná dobrodružství, ale raději si každým rokem koupí pozemek a na něm pěstuje několik set stromů kola. To je africká rostlina, která všemu odolává. První úrodu nese sice až po sedmi letech, ale potom rodí desetiletí. Plody není třeba vyvážet, skoro všechny se prodají v Africe. Který černoch mezi Káhirou a Kapským Městem nežvýká ořechy kola? Odbyt je tak velký, že černí obchodníci si úrodu odvážejí přímo z plantáží. Jen musíte dát pozor, aby vám stromy sami nesklidili. Vlastníte-li dostatečný počet stromů, můžete zbytek svého života prožít v klidu a zcela bez starostí někde na Riviéře.

Vše se musí vyvézt, jinak se zkazí

2006-04-23T11:23:00.000-07:00

Taková je skutečnost, ale gram zlata nespatříte. Čert ví, co se s ním děje! Určitě mizí přes hranice do Libérie. Žádnému bělochovi bych neradil, aby vstoupil na území zlatokopů. A sám po tom také netoužím." Jakýsi Arab mi ukazuje cenný platinový prsten s diamanty. Má desetitisícovou cenu. Získal jej výměnou za kus kartounu od černocha, který prsten prý dostal od své přítelkyně v Německu, když tam sloužil jako voják.
Dva anglicky mluvící černoši, kteří jako příslušníci spojeneckých armád obsazovali Německo, se ke mně přihnali s balíkem německých bankovek z roku 1945. Chtěli je vyměnit za franky. Nemohli pochopit, že jsou bezcenné a mají jen hodnotu starého papíru. „Kdo má čas zbohatnout, s velkou pravděpodobností a celkem pohodlně se mu to podaří," poučoval mě starý obchodník. „Každý zde pěstuje kávu, kakao a banány, protože přinášejí rychle zisk. Jsou to ale cizí plodiny, do Afriky dovezené, a jsou napadány nejrůznějšími škůdci a nemocemi. Problém je i s odbytem. Jakmile Evropa přestane kupovat, můžeme kávu a především banány nechat shnít.

Zlato

2006-04-19T14:36:00.000-07:00

Místní zlatníci vytepávají zlato do dlouhých jemných vláken. Z nich pak splétají nebo kují těžké umělecké šperky, krásné řetězy a malé půlměsíce, které jsou ozdobou vlasů a uší. Sešel jsem se náhodně s francouzským oblastním náčelníkem veřejných prací. Láteřil, protože nemohl získat ve své oblasti na opravy silnic a mostů ani jediného černocha. Když přivedl černé dělníky odjinud, po dvou dnech beze stopy zmizeli. Na mou otázku: „Proč?", podal obšírné vysvětlení. „Hluboko v pralese, v místech, kam ještě nikdy nevstoupil běloch, osmdesát až sto kilometrů vzdálených, bylo objeveno zlato. Zpráva o tom se rychle roznesla široko daleko, a tak nyní přicházejí tisíce a desetitisíce černochů, ze Súdánu i z jiných oblastí, za bohatstvím, neboť pro ně neexistují překážky v podobě státních hranic a cestovních pasů. Propukla skutečná zlatá horečka. Jen starousedlíci jí nepodlehli. Nekopou ani nerýžují, ale i tak si přijdou na svá a zisk nemají o nic menší. Za hříšné peníze, v Evropě byste za ně mohl mít celý byt, pronajímají zlatokopům své chatrče. Hrst rýže prodávají za stovky franků. Ceny potravin v celém okolí prudce stoupají. Stále častěji sem přijíždějí černí obchodníci s nákladními auty plnými zásob. Mizí stejně jako lidé v hlubokém pralese.

Zlato

2006-04-12T01:13:00.000-07:00

Na dlouhých cestách jsme na celovečerních tanečních zábavách v černošských osadách stále znovu obdivovali krásu šperků, které dívky a ženy nosily ve vlasech, v uších a mezi nahými ňadry. Jsou z ryzího zlata, které tu černoši poměrně snadno nacházejí.
Kdo ví, co všechno je skryto pod zemí v nekonečných lesích a stepích, kde na velikých plochách nepotkáte živou duši. Před několika lety se o podzemní bohatství začaly zajímat obchodní společnosti. Byly dovezeny moderní stroje na rýžování zlata a začala těžba diamantů. Zlato je zde lacinější než v Evropě, občas až o dvě třetiny kursu na evropských burzách, a má dost pevnou cenu. Černí muslimští obchodníci nebo domorodí černí zlatníci je prodávají na gramy ve zlatých zrnech, nuggetech, jak je známe z dobrodružných knih o Kalifornii z doby zlaté horečky. Těžko vyjádřit pocit, který se člověka zmocní, když se uprostřed noci v osamělé domorodé chýši přehrabuje hříšným žlutým kovem, nebo potěžkává jeho hranaté pruty... Vyvézt jej však nelze.