Předmluva 2

Dnes je naopak přáním každého ředitele zoologické zahrady vidět ve volné přírodě bratry a sestry svých chráněnců, a tak se poučit, zda opatrovaná zvířata jsou správně živena a jsou-li pro jejich život vytvářeny odpovídající podmínky.

Spatřit volně žijící divoká zvířata není tak jednoduché, jak by se nám snad zdálo podle článků v novinách, a rozhodně to není lehké na Pobřeží slonoviny, které podobně jako skoro celá západní Afrika nemá svůj národní park. Může být šťasten, komu se to podaří.

Uvidět v Africe levharta je přinejmenším stejně těžké, jako v Ně­mecku zahlédnout v lese jezevce. Jistě jste se často procházeli lesem, spatřili jste nějakého?

Myslím, že každý kdo navštíví některou část Afriky, musí zjistit, v čem se dopustil chyb při přípravách na cestu a čeho se musí vyvarovat při druhém, třetím, sedmém nebo osmém odjezdu.

Přijede-li do země, která neztratila svůj původní ráz, znalec zvířat, určitě si všimne, že i člověk je zajímavý savec. Uvědomí si to hlavně tam, kde ještě žijí lidé jako před staletími v rozvětvených rolnických rodinách uprostřed lesů a buše, kde se ještě klaní svým bohům. Tento způsob života brzy zmizí, a jsem proto rád, že jsem se s původním rolnickým obyvatelstvem Pobřeží slonoviny spřátelil a že jsem se mu přiblížil.

Tato cesta je první, na které mne doprovázel můj tehdy šest­náctiletý syn Michael. V Africe jsme se chtěli zatím naučit dívat, ne pomáhat, měnit a zachraňovat. Tehdy jsme ještě netušili, že nás po velkou část života, ba definitivně k sobě připoutá.