V pasti

Zabiječ lidí Tiemoco nás vlákal do pěkné pasti. Neměli jsme s sebou kompas, ani jídlo, ani pití, protože jsme se původně vydali jen na motýly. Nehodlali jsme se příliš vzdálit od domu. Naší jedinou výzbrojí byly kamery. Hledali jsme a hledali, ale vše kolem nás bylo úplně neznámé. Bylo zamračeno. Podle slunce jsme se tedy orientovat nemohli. I kdyby bylo jasno, hustou, vysokou listnatou střechou bychom je jen stěží zahlédli. Byli jsme v pěkné bryndě. Přitom jsme se jistě nevzdálili od farmy víc než dvě tři hodiny chůze. Farma ležela u silnice, která kolem ní probíhala v pravém úhlu. Měli jsme asi padesátiprocentní naději, že z lesa vyjdeme. V opačném případě nám hrozilo, že se lesem od plantáže vzdálíme šedesát sedmdesát i více kilometrů. Věděl jsem, že pro člověka je nemožné jít přímo, nemůže-li se orientovat podle určitých bodů na obzoru, podle kompasu nebo podle hvězd. Člověk i zvíře neomylně v takovém případě opisují kruh, i když se domnívají, že jdou naprosto rovně. Zavážeme-li člověku oči, mají kruhy, v nichž se pohybuje, často průměr i třicet až čtyřicet metrů. Dříve jsem se dost podrobně tímto problémem zabýval a studoval jsem případy zešílení kanadských dřevorubců, kteří bloudili lesem a stále znovu se vraceli ke zbytkům svých ohnišť. Mé úvahy nebyly nijak příjemné. Usilovně jsem přemýšlel, jak to udělat, abychom šli rovně. Sloni nám v těchto chvílích byli naprosto lhostejní.
Zůstal jsem stát v určitém směru a Michaela s mačetou jsem poslal co nejdále dopředu, ale přitom jsem ho nesměl ztratit z dohledu. Voláním jsem mu určoval cestu ve směru osy svého oka. Pak zůstal stát, obrácen zády ke mně, a já jsem ho následoval. Tak jsme se půl dne vzájemně střídali. Pro případ, že bychom se přece jen vraceli do stejných míst, označovali jsme stromy velkými zářezy a některé menší jsme poráželi.
Při pomyšlení, že s sebou nemáme ani injekci, ani hadí sérum, se mě zmocňoval nepříjemný pocit. Uštknutí za této situace by znamenalo smrt.

následujeme slony

Za okamžik jsme zaslechli znovu praskání. Ozývalo se ze čtyř až sedmi míst.
Konečně se na stejném místě v křoví objevil další slon. Uviděli jsme oko, část nepříliš silného klu a ucho. Prsty jsme měli připraveny na spouštích. Doufali jsme ale, že z něho uvidíme ještě víc. Zachoval se jinak. Jeho hlava před námi pomalu mizela. Michael to nevydržel. Stiskl. Obr zůstal klidný a dál se před námi ztrácel.Seděli jsme jako na jehlách. Sloni se stále vzdalovali a noví nepřicházeli. Asi nás zvětřili a uspíšili svůj odchod. Vydali jsme se za nimi. Vše kolem bylo tiché. Tu se šikmo za námi ozval nový šum. Otočili jsme se a pomalu se k němu přibližovali. Prolezli jsme malou roklí a vyručkovali po kořenech na jejím svahu. Šustění bylo stále silnější. Konečně jsme zjistili jeho původ. V korunách stromů, ve výši padesáti šedesáti metrů povykovala a nadávala hejna kočkodanů. Patřilo to bud nám, nebo slonům nebo se mezi sebou hádali. Nezbývalo nám, než se tomu všemu smát. Po válečné poradě jsme se rozhodli, že se vrátíme. Zjistili jsme, kde se sloni zdržují, ale přece jen si na ně raději počkáme na plan¬táži, kde budeme mít i lepší podmínky pro fotografování než zde, uprostřed pralesa. Dostat se domů bylo ale umění. Snažili jsme se najít sloní stezku, která by nás vyvedla z lesa. Pobíhali jsme sem a tam, ale žádnou jsme nespatřili. Rozhodli jsme se tedy, že půjdeme tím směrem, kterým ležela plantáž. Potíž ale byla v tom, že jsme se s Michaelem na něm nemohli shodnout.

Konečně sloni

Pod jedním stromem jsme našli měkčí půdu. Zde asi jeden z vážených pánů postál, a dokonce si i lehl. Kolem bylo asi šest nebo sedm míst, kde se vymočil, a asi dvanáct až patnáct hromádek výkalů. Patrně si sem přicházel již delší dobu odpočinout. Všechno křoví kolem bylo orváno, ale tak šikovně, že i ty nejmenší větvičky visely ještě na haluzích. Konečně jsme slony zaslechli. Větve praskaly, koruny stromů šuměly. Plížili jsme se stále blíž k obrům. Náhle jsme uslyšeli dobře známé brumlání, které jako by vychá¬zelo z břicha. Nyní jsme je slyšeli za sebou. Byli jsme uprostřed stáda. Podaří se nám udělat nějaké fotografie ? Lehli jsme si, přes vzrušení jsme se ale nezapomněli podívat, neležíme-li na mravenčí cestičce, neboť bychom zde právě teď neradi provozovali indiánské tance. Potom jsme namířili své zbraně: blesk, filmovou kameru a fotoaparát. Šumění a praskání se přibližovalo. V takovém okamžiku se člověk rozhlíží, na který strom by mohl vylézt, a bezděčně si uvědomuje, jak mnoho má společného s opicemi. V pralese je tento průzkum terénu zcela zbytečný. Stromy jsou většinou příliš silné a nemají dole větve, po nichž by se dalo vyšplhat vzhůru. Na slabší kmeny nemá cenu lézt. Slon je totiž bez námahy ohne, umíní-li si, že vás dostane dolů. Dát se před ním na útěk by bylo nesmyslné. Neuběhli byste ani deset metrů a zamotáni do výhonků byste bezmocně, s nosem zabořeným do země, čekali, až se přes vás přežene jako tank. Asi tyto myšlenky vás napadnou, když poprvé stojíte uprostřed sloního stáda. Jejich výsledkem je konstatování, že jste závislí na dobrodiní takového tlustokožce, jako je pan Tiemoco. Po dlouhých minutách se asi dvanáct metrů před námi pohnulo křoví a po chvíli jsme spatřili šedou, dobře známými záhyby zvrásnělou stěnu. Nic víc. Stěna se nám ztratila z očí a křoví se uklidnilo. Dráždivě příjemně to kolem zavonělo slonem.

Následování slonů

Díky slonům jsme měli cestu volnou. V zelené drátěné hradbě probourali hlubokou tmavou bránu, kterou jsme mohli i my pohodlně projít. Na první pohled nás napadlo, že pro nás je dosta¬tečná, ale že pro slona není dost velká. Slon ale většinu listí jen ohne a když projde, opět se za ním zvedá. Byli jsme překvapeni, když jsme nenašli jediný zlámaný kmen a dokonce ani zlomenou větev. Zřejmě se tito obři protáhnou spletí větví a výhonků a nepřidělávají si více práce, než je třeba. Jejich výšku jsme mohli odhadnout podle odření na liánách a tenkých kmenech. Museli jsme pořádně natáhnout ruku, abychom dosáhli jejich vrcholů. Přitom tato výška odpovídá sloním bokům a ne výšce zvířete. Tři čtvrtě metru až metr vysoké kořeny a silné výhonky k naší malé radosti sloni přešli, aniž je podupali. Nezbývalo nám než sledovat jejich stopu o něco výše nad žerní a občas na některý strom vyšplhat. Nesnažili jsme se jít nijak tiše. Sloni totiž sami dělají takový hluk, že by nás sotva mohli zaslechnout. O to více jsme se obávali, aby nás nezvětřili. Směr větru se dá v hustém pralese jen těžko určit. Abychom si tento úkol usnadnili, měli jsme na radu jednoho lovce v náprsní tašce pro všechny případy vždy trochu mouky. Nasypali jsme si ji na konečky prstů a podle toho, kam začala padat, jsme zjistili směr větru. Sloni neprchali, ale přesto jsme počítali s tím, že proniknou dost hluboko do pralesa. Pospíchali jsme proto za nimi, jak jsme nejrychleji mohli. Cestou, kterou prorazili, se nám šlo celkem pohodlně.

Není snadné projít do pralesa

Černoši vyprávěli, že se na plantáži vyskytují i obávaní černí mravenci, tzv. mana. Podle slov bělochů přepadávají každou chvíli domy a zahánějí vše na útěk. Objevit jejich cestičku se nám nepodařilo. Nepříliš daleko od domu, který stál ve stínu výběžku pralesa, rostly v plné nádheře metráky banánů. Stále znovu a znovu jsme zde sklouzávali po napůl shnilých plodech a měli jsme vždy nepříjemný pocit, jako bychom šlápli do hromádky výkalů. Tu jsme spatřili, jak z jednoho zadního keře trčí do vzduchu jako šavle holý stvol. Tak blízko u domu přece nemohou být sloni! Sedřené listy a jejich odtržené okraje nebyly ale ještě suché. Zřejmě zde sloni před krátkou dobou poobědvali. Zatímco jsme se vydávali na dlouhé, namáhavé celodenní pochody za stádem, pan Tiemoco se potloukal v našem sousedství. Všude kolem vidíme stopy slonů. Tráva a větvičky jsou čerstvě polámány a pošlapány. Dokonce tu leží i sloní výkaly, dobře nám známé ze sloní stáje ve frankfurtské zoologické zahradě. Rozhrnuli jsme je. Uvnitř byly ještě teplé. Bezděčně jsme začali mluvit tišeji a vydali jsme se po sloní stezce až k pralesu. Dostat se do pralesa není obvykle nijak snadné, protože na jeho okraji, kde je dost světla, stojí proti vám val z křoví, výhonků a trnů, kterým prostě nelze projít.

Pátrání po okolí

V člunu jsme vyjeli na řeku. Jeden dva kilometry po proudu zmizeli ve vlnách plných hlíny krokodýli, kteří se slunili na břehu. Sloní stezku jsme ale nenašli ani po proudu, ani proti proudu. Pan Tiemoco se svou váženou společností zůstával podle toho v lesích na straně plantáže. Museli jsme zpět. Pan Schmourlo nám později vyprávěl, že ač je majitelem plantáže, za celých deset let ještě nedošel až k této malé osadě u řeky a že jsme byli určitě první běloši, kteří vstoupili do těchto míst. Tvrdit něco podobného není v západní Africe příliš těžké. Stačí, když proniknete pět deset kilometrů od hlavní silnice do pralesa, vstupujete zcela určitě do míst, kam dosud běloch nevkročil. Žádný z obchodníků ani majitelů plantáží totiž nepovažuje za nutné procházet prales. Na toho, kdo to dělá, a dokonce ještě kvůli něčemu, co nenese peníze, se dívají poněkud soucitně. Po tři dny jsme ve čtyři, ve tři a ve dvě hodiny byli na číhané na plantáži. Užili jsme si koncertu kobylek i afrických východů slunce, ale z krále Tiemoka jsme nespatřili ani konec ocasu. Byli jsme přesvědčeni, že se mohutné zvíře se svým průvodem odstěhovalo. Snad právě sklízel jinou plantáž. A to po osmi měsících, kdy jsme zde byli my. Je to bída, když nemáme auto, abychom se rychle dostali tam, kam potřebujeme. Jednou v poledne jsme se celí rozmrzelí vypravili na motýly na druhý, několik set metrů od domu vzdálený konec plantáže. Slíbili jsme je vrchnímu inspektorovi frankfurtské zoologické zahrady a jejich velkému znalci dr. Ledererovi. Dal nám s sebou dokonce jednu síťku a přesně nám ukázal, jak se motýli chytají. Profesor Koehler ve Freiburku na nás zase chtěl čmeláky.

Obsluž se sám

Litovali jsme tříhodinového namáhavého pochodu. Posadili jsme se a začali chytat ryby na udici, kterou jsme našli v křoví. Přirozeně jsme nic nechytili. Po nějaké době si náš průvodce sundal zástěru, kterou měl kolem beder, a vlezl do vody. Teprve nyní jsme uviděli, že na silném kořenu je přivázána dlouhá tyč. Afričan, protože neuměl plavat, se jí pevně přidržel a ručkoval doprostřed řeky, kde nebyla tak velká hloubka. Dál se brodil po pás ve vodě. Na druhé straně nastalo dohadování. Bylo bezvýsledné jako první. Černoch se musel k nám vrátit stejně nepohodlně. Nedalo se nic dělat, ženy nám odmítaly člun půjčit. Usoudil jsem, že tu nemohou být krokodýli. Hrome, přece bychom nekapitulovali před panem Tiemokem, i když se před ním třese celý kraj. Vždyť jsme ho nechtěli ohrozit na životě, ale pouze zvěčnit na obrázku. Svlékli jsme se a jen v adamkách a s nepromokavými námořnickými čepicemi na hlavách jsme plavali na druhý břeh. Jak to bylo příjemné v tropickém vedru! Černoch si uvázal kameru na hlavu. Na druhé straně jsme šli do osady, a zde jsme posuňky vyjednávali se ženami, které se jen pomalu odvažovaly vyjít z banánových plantáží. Jejich muži byli někde daleko na práci nebo na lovu, I k jídlu neměly kromě několika papají nic. Kde jsou pádla, nechtěly prozradit. Hledali jsme je tedy sami v křoví na břehu a také jsme je tam našli.

Bohužel, takhle to bývá častěji. Po zkušenostech s bílými se mnoho černochů bojí mít s nimi cokoliv společného. A není se vcelku čemu divit ne? Když ukázali prvním bílým zlato, ti ho chtěli, nezřídka prostě celou vesnici vyvraždili.. Když jim ukáží svůj totem, největší strom, nebo zvíře v okolí, bílí ho hned zničí, strom porazí na dřevo, zvíře někdo uloví jako převzácnou trofej. Nemluvě už o tom, že bílí znásilňují černé ženy, pokud tam bojovníci nejsou. A nebo muže napřed postřílí..