Jak se obléci do afriky

Francouzský konzul ve Frankfurtu byl tak laskav, že okamžitě požádal guvernéra Francouzské západní Afriky v Dakaru o povo­lení k vstupu. Po čtrnácti dnech žádal znovu. Za několik týdnů mi však s politováním telefonicky sdělil, že žádost o povolení byla zamítnuta. Od konce války nepřicestoval do francouzských kolonií v západní Africe ještě ani jeden Němec. Co teď? Napsal jsem panu Abrahamovi a ten mi doporučil, abych prokázal svou bezúhonnost. Náčelník Sůreté, francouzské policie, pan Petitfils, kterého jsem nalezl v jedné kanceláři nedaleko mrakodrapu frankfurtské prů­myslové odborové organizace, byl zcela jiný, než jak jsem si představoval francouzského policejního úředníka.

Aniž jsem ho o to požádal, zajel dvakrát do Mohuče, aby mi tam obstaral doporučení do Dakaru. Pro mou cestu bylo však důležitější, že přítel pana Abrahama, poslanec francouzského parlamentu, zatelefonoval přímo guvernérovi, že si přeje se se mnou setkat