Co do afriky

20. ledna v Dakaru. Povolení přišlo několik dní před vánocemi.

Abych nepřijel na Pobřeží slonoviny v období dešťů, bylo třeba jednat. Jak si opatřit na cestu potřebné peníze ? Nemohl jsem jet sám. Člověk má jen dvě ruce, a chce-li současně fotografovat i fil­movat, nestačí mu. Rozhodl jsem se, že s sebou vezmu svého šestnác­tiletého syna Michaela, který už točil pro zoologickou zahradu hez­ké úzké filmy. Je to výhoda mít otce ředitelem zoologické zahrady. Můj otec, který byl právníkem ve Slezsku, by byl jistě nepřišel na to, aby se mnou jel do Afriky; zemřel, když mi byly teprve tři roky, a proto jsem si musel později na studie vydělávat sám. Myslím, že Michaelovi jeho cestu do Afriky, k níž došlo tak brzy po válce, závi­děli lidé ještě více než mně. Nejvíce asi jeho spolužáci.

Nevěděl jsem dobře, jaké je v oblastech, kam odjíždíme, počasí, které nemoci se tam vyskytují, budeme-li potřebovat tropickou helmu a košile s krátkými nebo dlouhými rukávy, a co všechno si můžeme podle celních předpisů vzít s sebou. Náhle vyvstaly přede mnou problémy, které i dnes, jak vidím z mnoha dopisů, které dostávám, zaměstnávají každého, kdo jede do Afriky poprvé.