Dříve

V minulosti byla lepra v Německu až příliš dobře známá. Středověcí lékaři prováděli časté úřední prohlídky, aby rozpoznali nemoc v jejím počátečním stadiu a nemocné vypověděli ze společnosti. Strašidlo lepry bylo zavlečeno do Evropy v prvních stoletích našeho letopočtu. Nejprve byli nemocní ošetřováni s křesťanskou mírností v četných nemocnicích pro malomocné. Však ještě dnes se jedna z ulic ve Frankfurtu nad Mohanem jmenuje Ulice dobrých lidí, protože ve středověku v ní žili ubozí malomocní - „dobří lidé". Postupně ale lidé, naplněni hrůzou, vymýšleli stále přísnější ochranná opatření. Malomocný byl jako občan prohlášen za mrtvého. Na znamení pohřbu mu byla na hlavu nasypána hlína. Musel se dívat, jak jeho celý majetek je rozdělován mezi dědice. Jeho žena byla prohlášena vdovou a mohla se znovu vdát. Nešťastník nesměl bydlet ve městě, ale v osadě, které se každý bál. Použil-li veřejné cesty, musil zvoněním nebo řehtáním varovat zdravé. Nesměl navštěvovat trhy, lázně, kostely ani hostince a almužnu mohl přijímat jen s pomocí dlouhé hole. Ve Skotsku malomocné dokonce vyklešťovali, vyháněli je do lesů a po smrti kladli do rakve obličejem dolů. Přesto však nebyl úděl těchto nemocných leckde tak strašný, jako dnes v některých zemích a v koloniích, odkud jsou vypovídáni na ostrovy nebo do bezútěšné samoty, do bídy a chudoby, daleko od svých příbuzných. Koncem středověku se počet onemocnění v Evropě snížil a nakonec zde malomocenství téměř vymizelo. V roce 1695 byl uzavřen ve Francii poslední z útulků pro malomocné, jakých bylo postupně v tehdy řídce osídlené Evropě zřízeno více než tisíc. Čím byla Evropa této nemoci zbavena? Přispěla k tomu snad přísná izolace nemocných? Svou roli zde sehrál pravděpodobně i mor. Jen v roce 1349 postihl dvacet pět miliónů lidí, tedy velkou část tehdejšího evropského obyvatelstva, a je jisté, že mu padli za oběť především zesláblí malomocní.