Přenosnost lepry

Afrika je řídce osídlena. I když je tedy celkový počet onemocnění ve srovnání s jinými světadíly menší, vyskytuje se tu lepra mezi obyvatelstvem častěji než kde jinde. Postihuje jedno až deset procent příslušníků mnohých kmenů. Občas si lidé v Německu povídali o dětech, které se prý nakazily leprou proto, že jedly banány, nebo že si hrály na perských kobercích. Ve skutečnosti však malomocenství, považované dříve za nevyléčitelné, není příliš nakažlivé. Z ošetřovatelů ve stanicích pro malomocné se většinou nenakazí víc než tři až šest procent. Aby se zabránilo rozšíření nákazy, stačí dodržovat nejjednodušší hygienická opatření - mýt si ruce, používat vlastní nádobí a vlastní prádlo, spát ve vlastní posteli a vyhradit nemocným samostatné pokoje. V minulém století byla nakažlivost lepry po určitou dobu dokonce úplně popírána. Roku 1844 přišel jeden lékař na poněkud bláznivý nápad. Aby dokázal, že je lepra nepřenosná, naočkoval sebe i několik ošetřovatelů hnisavou, uzlíkovitou hmotou z těla malomocných a provedl sobě i jim transfúzi, při které použil krve malomocných. K nákaze nedošlo, ani když si lékař zašil uzlík malomocenství pod kůži. Byla to však jen šťastná náhoda.