Problémy při určování

Téhož roku byla totiž naočkována jednomu k smrti odsouzenému zločinci na Havaji nákaza z devítiletého malomocného děvčátka. Po několika letech se u něho projevily prvé příznaky lepry a po pěti letech trvání nemoci zemřel. Podobný osud stihl i jiného trestance, který byl nasazen jako ošetřovatel malomocných. Aby se nemusel vrátit do vězení, sám se naočkoval. Oba případy však ještě nevyvracely tvrzení o nepřenosnosti lepry. Každý z trestanců měl totiž zcela jistě malomocné příbuzné.
Jestliže se někdo nakazí, dva a půl až tři roky nic nepozoruje. Teprve pak propukne utrpení a většina nemocných ani neví, kdy a jak u nich nemoc mohla vzniknout.
Nechtěný, ale velmi přesvědčivý byl pokus dvou amerických námořníků. V roce 1943 se v australském Melbournu nechali v podnapilém stavu od stejně opilého muže tetovat v podpaží. Na tetovaném místě se u nich projevily příznaky lepry. U jednoho za dva roky a sedm měsíců, u druhého o dva měsíce později. Prvním příznakem onemocnění je většinou malé, sotva viditelné podráždění kůže, často také bělavé místo na kůži. Po čase nemocné místo tak znecitliví, že je lze bezbolestně propíchnout jehlou. V Evropě, kde se lékaři v praxi s leprou jen zřídka setkávají, se může stát, že jsou nemocní po léta špatně ošetřováni a hledají se na nich všechny možné jiné choroby. Pokud uvidíte malomocné v Německu, získali všichni nemoc v tropech nebo v jiných zemích, kde je rozšířena. (autor je němec, asi si nedovede představit že existují i jiné národy než Němci.)