V zoo

Mám vždy špatné svědomí, musí-li zvíře, žijící v přírodě ve stádě, žít v zoologické zahradě samo. Proto jsem dal přestavět hroší obydlí v naší zoologické zahradě. Když jsem se v Africe poučil, po jakých strmých cestách mohou hroši šplhat, vyndal jsem z koupaliště široké rovné schody, které byly ještě před osmdesáti lety považovány pro tak „těžkopádná" zvířata za nutné, a nahradil jsem je krátkými a strmými. Získal jsem tím místo a do frankfurtské zoologické zahrady mohl být krátce po válce umístěn druhý hroch. Pro Toniho, který vážil přes čtyřicet metráků, se přirozeně musela opatřit dospělá hroší samice. Nalezl jsem ji v norimberské zoologické zahradě. Jmenovala se Gretel. Za války ztratila při bombardování svého muže a dítě. Sama vyvázla s několika popáleninami na noze jen díky tomu, že se v bazénu potopila. Ještě dnes má viditelné jizvy. Abychom tuto důležitou dámu dopravili do jejího boxu, museli jsme nejdříve vystavět nad jejím bazénem most z těžkých trámů a železných podpěr. Využili jsme této příležitosti a zvážili jsme Gretel i s nákladním autem. Vážila třicet metráků.