Ochočená zvířata

Tentokrát nebyli pobíjeni gladiátory, ale byly pro ně zřízeny výhřevné nádrže. Konečně jsme se poprvé dověděli něco bližšího o jejich způsobu života. První dva hroši, předvádění německým divákům v roce 1859, žili později ještě třicet šest let v Amsterodamu, kde se jim po osmi měsících březosti narodilo mládě. Porody hrochů nejsou ani dnes v zoologických zahradách žádnou zvláštností. Proto jsou tlustokožci do našich zoologických zahrad jen zřídka dováženi z Afriky. Při jejich pozorování se mimo jiné s úžasem zjistilo, že hroši „potí krev", jsou-li delší dobu na suchu. Červená hlenovitá tekutina, která jim prýští z velkých, dobře viditelných pórů, není ve skutečnosti krev, ale červeně zbarvený pot. Hroši žijící v zoologických zahradách jsou velmi mírumilovní a uzavírají dokonce se svými hlídači přátelství. Čtrnáctiletý hroch Toni ze zoologické zahrady ve Frankfurtu se při očkování způsobně posadil a dal si propíchnout kůži tlustou kanylou. Nepodařilo se nám ji ale dost rychle vytáhnout a na ohromném zvířeti bylo vidět, že mu použití kleští působí bolest. Toni s sebou náhle trhl, vyskočil a o kousek popoběhl. Byl by nás mohl snadno pohybem své ohromné hlavy přimáčknout ke zdi, ale neudělal to. Na zavolání si znovu způsobně sedl na své široké pozadí, jako pes, kterému se řekne: „Sedni!", a dal se dále ošetřovat.