Neznámá země

Jednoho dne jsme po červené silnici prudce sjížděli s kopce, abychom setrvačností zvládli stoupání na druhé straně. V okamžiku, kdy jsme s těžkým citroenem přejížděli krátký dřevěný most v údolí, černí cestující začali tleskat. Překročili jsme hranice mezi Pobřežím slonoviny a Francouzskou Guineou. Pro většinu z nich to byl zážitek. Poprvé v životě vstupovali do „cizí země" a jejich pocity byly shodné s pocity Evropanů, kteří přejíždějí italské nebo holandské hranice. Pro nás byly tu i tam lesy, hory a Afričané. Umělá hranice nám připadala stejně směšná jako Američanovi hranice evropské, tak krvavě vybojované. V první osadě za hranicemi museli všichni cestující vystoupit a dát se prohlédnout lékařem, nemají-li spavou nemoc nebo lepru.
Potom jsme zastavili uprostřed hornaté stepi. V dálce jsme spatřili asi sto metrů vysoký vodopád, který padal s vrcholu strmého horského převisu jako úzká stříbrná stužka. Cesta se rozdvojovala. Na křižovatce stál osamělý, jakoby ve stepi ztracený štít, na němž byla olejovou barvou neuměle namalována mapa a ve francouzštině výstražný nápis - Vstup zakázán! Uzavřené území Nimbských hor! Vystoupili jsme a složili své věci. Dále jsme vyschlou stepí pokračovali pěšky. S sebou jsme vzali jen cennější předměty a naším jediným průvodcem byl sluha Jo. Po čase jsme dorazili k vysokému zděnému domu s ohromnou doškovou střechou. Černý, francouzsky mluvící strážce si nejprve přečetl náš doporučující dopis, poslal několik dělníků pro naše zavazadla k silnici, a pak nás pozval dál. Jeho dům byl skutečným rájem uprostřed neprobádané země.