Opuštěná, zakázaná země

Pan Tournier patří tedy k tomu velkému počtu Francouzů, kteří jako váleční zajatci, dělníci nebo příslušníci okupačních jednotek byli v posledních třiceti letech alespoň jednou v Německu. Francouzi jsou sice známí svou zdvořilostí vůči hostu, ale přesto doufám, že ti, s nimiž jsem se sešel, byli upřímní, když na pobyt v mé vlasti nevzpomínali většinou v nejhorším. Můj nový známý mi vypráví i o nově zřízené rezervaci v Nimbských horách. „Je to více než osm set kilometrů odtud »z Bouaké, kam se chcete vypravit, je to ještě o dobrých čtyři sta kilometrů dál." Vzdálenosti jsem se nezalekl a požádal jsem ho o povoleni ke vstupu. Dostal jsem je. Zakázaná, nedotčená země mě lákala. Za několik týdnů jsme vyrazili. V cizích nákladních autech, mezí černými cestujícími, jsme projeli stovky kilometrů přes řeky i pohoří. Po obou stranách cesty se střídaly lesy, stepi, skalní kužele, krajina jako v Durynsku a jeden
z našich průvodců nám stále znovu vykládal: „Tady nežijí lidé, sem ještě nikdy nikdo nevstoupil, neví se ani, co tam je!"