Oáza v divočině

Sklápěcí postele, benzínový motor na výrobu elektřiny, ohromná lednice na petrolej, dvě laboratoře s mikroskopy, filtrovaná voda, velká hala s křesly potaženými lýkem a se zděným krbem bez komínu, z něhož se kouř ztrácel ve dvacet metrů vysoké doškové střeše. Pravá oáza v divočině. Jako první host bez francouzské státní příslušnosti jsem se na požádání zapsal do knihy návštěv vedle několika málo vědců, kterým se dostalo práva vstoupit do tohoto pozoruhodného a vědecky bohatého kraje černé Afriky.
Dům strážce byl postaven na svahu. Z jeho terasy jsme přes široké údolí dohlédli až na vrcholky Nimbských hor. Bezprostředně za ním začínal prales. Toulkám pralesem jsme věnovali hned první odpoledne. Když jsme se kvečeru vraceli, chytil jsem Michaela za rameno. Zaslechl jsem šimpanze! Naše srdce se prudčeji rozbušila. Křik přicházel z dálky, ze svahů hor v pralese. Jakmile jsme zaslechli dobře známé volání, nadávání a vřeštění, cítili jsme se jako doma, ve frankfurtské zoologické zahradě. Jak dlouho jsme žili se šimpanzi, s mládětem Ulou, s Ovou a Bambu, zachráněnými z rozbombardované berlínské zoologické zahrady, kteří nalezli útočiště v našem domě v Berlíně - Johannis-thalu, a s mnoha jinými, které jsme později ošetřovali. Každý zvuk, který k nám z dálky doléhal, jsme důvěrně znali a připomínal nám domov. Spatříme někdy tato zvířata ve volné přírodě? Lákal mě vrcholek jedné z blízkých hor. Ležela v lesích před námi tak blízko, že jsme se jí skoro dotýkali. Kulatý, zvlněný vrcholek se strmou špicí byl až nahoru porostlý trávou. Výšku hory jsem odhadoval na osm set metrů.