Vyhlídka

Druhý den ráno jsme zahájili výstup. Strážce rezervace nám dal k dispozici jako nosiče několik dělníků. Bohužel ani jeden z nich ) nemluvil francouzsky.
Protože nás, a nebyl první, považoval za Američany, poslal s námi i muže, který se sem nedávno přistěhoval ze Zlatého pobřeží a uměl trochu anglicky. Pyšně se chlubil, že sloužil v anglické I armádě a „pomáhal bránit Evropu proti Německu". Neopustil přitom Afriku a byl poněkud zaražen, když jsem mu po několika ] dnech prozradil, že jsme Němci. Před rokem se oženil se dvěma ženami najednou. Dosud však ani jedna neporodila dítě, a tak má starosti, že mu utečou, půjde-li to tak dál. Pochodovali jsme stepí a lesem. Pomalu jsme stoupali. Na horských svazích stále trochu foukalo, ale v pralese bylo nepříjemné dusno. Šli jsme po kluzkém shnilém listí tak příkře vzhůru, že jsem se musel stále přidržovat stromů a lián a co chvíli Jsem padal. Nejvíce jsem se ale bál, aby stejný osud nepostihl některého z nosičů, kteří opatrovali naše aparáty. Byli naštěstí 1 šikovnější než já. Po čase les přestával a cestu dále vroubilo asi metr vysoké křoví. Svah porostlý krátkým rákosem začínal být ještě strmější. Černoši šli stále vzpřímeni, my jsme lezli po čtyřech. Ostré paprsky slunce naše putování ještě ztěžovaly. Pokaždé, když jsem uviděl vrcholek, myslil jsem, že jsme u cíle, ale za ním byl vždy ještě další a vyšší. Proklínal jsem svou ctižádostivost, která mě přivedla na myšlenku, abych vystoupil na tento vrchol, a nejraději bych se byl vrátil. Nechtěl jsem se ale před černochy zesměšnit, a tak jsme lezli dál. Ještě že skutečný vrchol byl skryt v mracích, které chránily i nás před úmorným sluncem. Pohled z vrcholu stál za všechnu námahu. Hluboko pod námi ležely hory Libérie, Pobřeží slonoviny a Francouzská Guinea.