Člověk umírá dvakrát

Buď jak buď, podobné případy kanibalismu jsou přece jen výjimečné.
Sami jsme se pohybovali mezi černochy celé týdny neozbrojeni a navštívili jsme i krajiny, kde v okruhu osmdesáti až sto kilometrů nežil ani jediný běloch.
Uvědomme si, že nejen zde, ale i v Evropě jsou lidé usmrcováni a že tamější auta ohrožují lidské životy mnohem více než zdejší lvi, panteři a jedovatí hadi. Nejnebezpečnější pro bělochy je africké tropické podnebí a tropické nemoci.
Za dlouhých večerů, kdy jsme seděli u táborového ohně, jsem rozmlouval s Joem v jeho africké francouzštině. Překvapovalo mě, že jako křesťan mluvil vždy o „les Dieux", bozích. Když jsem se ho blíže vyptával, dověděl jsem se, že tím myslí „svatou Trojici", která je pro prostého černocha dosti nepochopitelná. Dojemně mi vyprávěl, že člověk umírá dvakrát; jednou zde na zemi a podruhé, byl-li špatný, kdesi na onom světě. Po pozemské smrti všechny duše zbělí, není rozdílu mezi bělochy a černochy. Žasl, když se ode mne dověděl, že kromě černochů žijí na světě ještě žlutí a rudí obyvatelé, ale žádní modří nebo želem. Nemohl jsem mu vysvětlit, že v zimě u nás zamrzají řeky, protože znal led jen z ledničky, a těžko chápal, co je sníh. Objasňoval jsem mu, že voda padá z oblaků v kouscích, podobných chomáčkům bavlny, a na zemi zůstává ležet, že listnaté stromy jsou po několik měsíců holé a že všechna okna domů jsou zasklena. Pro něj i pro ostatní černochy bylo ještě nepochopitelnější, že nemusíme za své ženy platit tchánům, ba naopak, že naše nevěsty dostávají výbavy. Vzhledem k tomu se domnívali, že mám aspoň deset manželek, a byli dosti zaraženi, když jsem je ujistil, že tomu tak není.