Sežrali i poslance

Předák na plantáži jednoho z mých přátel neuměl nikdy říci, kolik lidí přišlo ráno do práce. Něco si mumlal, bral do ruky malé kaménky a s plnou rukou potom přišel a řekl: „Dnes je tu tolik lidí, kolik kaménků mám v ruce." Mému hostiteli Abrahamovi naopak vede černý obchodní příručí všechny knihy, počítá denní tržbu a zapisuje daně.
I poštovní úředníci jsou skoro bez výjimky černí. Na jedné z malých pošt se dlouho radili o tom, jakou známku mám nalepit na dopis do Německa. Pokaždé byli jiného názoru. Nakonec jsem vždy nalepil tu nejlacinější a dopisy došly bez pokuty. Když chtěla moje žena zjistit, kolik by zaplatila, kdyby mi napsala na Pobřeží slonoviny, konaly se podobné porady i na frankfurtských poštách. Po příjezdu do Francouzské Guineje nespal už Jo sám, ale vedle nás. Pocházel z kmene Jakuba a bál se, že ho v cizí zemi Guerzové snědí. Kanibalismus se zde totiž příležitostně stále ještě vyskytuje. Jak mi vyprávěli, dává si každý černoch pozor, aby nepřipravil
o život bělocha. Přednedávnem tu byla ještě potrestána žena, která snědla své dítě, protože šilhalo; jiná snědla z lásky srdce svého nevěrného muže. Provinilci zůstanou nějakou dobu ve vězení a potom jsou opět propuštěni. Za našeho pobytu na Pobřeží slonoviny projížděl jeden černý poslanec, zastupující v Paříži u Union Francaise zdejší volební okres, autem svou vlast. Na cestě u Bou-afflé zastavil a zašel kousek do lesa udělat svou potřebu. Protože se nevrátil, vydali se ho za několik dní hledat. Nalezli už jen jeho kosti jako zbytek kanibalské hostiny. Lebka poslance byla poslána do Paříže, aby zubní lékař mohl podle chrupu zjistit, zda to byl jeho pacient. Lékař potvrdil správnost domněnky.