Příjmení

Býval sluhou u francouzského správce a ukradl mu židli; to mi upřímně vyprávěl. Pastor žádal, aby židli odnesl zpět. Matka a žena našeho sluhy strašně naříkaly, protože měly strach, co se pak stane. Ale Jo byl dobrý křesťan, přinesl paní správcové židli zpět, byl dokonce pochválen a ještě dostal pár bílých punčoch, které byly panu správci malé. Jo se příjmením jmenuje Paul. Toto jméno jednoduše přijal při zápisu do francouzského rejstříku, protože se mu líbilo. Černoši, kteří až do té doby neměli žádné příjmení, volí si je zcela libovolně. Velmi rádi přijímají i jméno některého bělocha, kterého mají rádi nebo který na ně udělá dojem. Například u Sassandry žije jistě asi dvacet černochů, kteří se jmenují Bossart; jméno mají po bývalém legionáři, majiteli plantáže Bossartovi, který nás velmi přátelsky přijal. Tvrdil, že za velký počet Bossartů naprosto nemůže. „Je mi dvacet pět let," řekl Jo, a když jsem o tom pochyboval, dodal, že při zapisování do rejstříku neznal své stáří a že úředník, když se na něj podíval, zapsal dvacet pět let. Mnoho prostých černochů nezná své stáří a den narození už vůbec ne. Ptá-li se jich na to někdo, dostane ty nejhloupější odpovědi. Čtyřicetiletí bezelstně tvrdí, že jsou jim tři roky. Ani s počítáním tomu není u prostých vesničanů slavné, ačkoli existují černí lékaři, majitelé plantáží a obchodníci. Taxíkář v Abidjanu mi dobrácky řekl: „Jezdil jste od devíti hodin do půl dvanácté a hodina stojí dvě stě franků, pane. Mohl byste mi, prosím, vypočítat, kolik to dělá?" Taková upřímnost je odzbrojující.