O sluhovi Joovi,

O lesích, které jsou tabu, o totemových jídlech, o kinech v pralese a o mravencích, kteří páchají sebevraždy.
Jednoho dne jsem vyfotografoval našeho věrného černého sluhu Joa, který nás provázel na daleké cestě Afrikou, s obličejem vedle šklebící se masky fetiše. Snímek jsem ale musil zničit. Jo měl strach, že by fotografii mohl spatřit evangelický pastor v jeho rodném horském městečku Danane. „V takových maskách sídlí dábel, a proto se mají pálit a ne je věšet na stěny." Slíbil jsem Joovi slavnostně, že napíši do Evropy, že je křesťan a že nechce mít s fetiši nic společného. Svůj slib tedy nyní plním.
Jo mi byl jako sluha doporučen. Zaměstnal jsem ho po dlouhém jednání o mzdu. Dohodli jsme se na sto dvaceti koloniálních francích za den, tedy asi na třech markách. Když nás doprovázel na cestách, přidávali jsme mu k tomu ještě zvláštní odměnu na jídlo.
Nejdřív jsem si myslel, že je mu asi šestnáct let, ale pak mi vyprávěl, že má už ženu a dokonce dítě. Žena, kterou mi později představil, byla velmi mladá a velmi líbezná. Protože Jo neměl dosud nastřádánu kupní cenu své ženy, jejich dítě patřilo zatím tchánovi a tchyni. Musel si vydělat asi deset tisíc franků, což je pro zaměstnavatele takového sluhy vždy trochu nebezpečné. Ale Jo tvrdil, že neumí krást a že si nesmí na naší cestě nic začít s jinou ženou, protože by se musil po návratu vyzpovídat z těchto hříchů před malou černou evangelickou obcí pastorovi.