Co vše sloni zničí

Obdivoval jsem duševní rovnováhu, s jakou přijal tyto ztráty. „Tenhle malý můstek jsme stavěli již sedmkrát," vyprávěl. „Sloni často přicházejí kanálem a můstek jim překáží v cestě. Kládu jednoduše nadzvednou a odhodí stranou. Už jsme se vzdali. Jsou vytrvalejší než my."
Toto tedy byl kus Tiemokovy říše. Cestou mi o něm vykládali mnohokrát. Byl to obrovský slon, na kterého si nikdo netroufal. Na Pobřeží slonoviny žili vlastně jen dva skuteční lovci slonů. Není divu, kdo by si také s nimi něco začínal ? Jedním z nich byl v celé zemi známý, starý Kiinkel. Kdykoli jsme se v rozhovorech dostali na slony, vždy nás na něho odkázali. Domluvili jsme, že povede naši výpravu. Kiinkel byl starý legionář, žil zde už čtyřicet let a bylo mu asi sedmdesát. Postupně se úplně přizpůsobil domorodcům. V různých osadách měl černé ženy a děti, žil a jedl u svých příbuzných a neužíval už chinin. Lovem slonů se uživil. Peníze dostával nejen od bělochů za slonovou kost, ale i od černochů. Když zastřelil tlustokožce, prodával horu masa po kilech obyvatelům okolních osad. Kdysi před lety ho už jednou sundávali s půl tuctem zlámaných žeber z dvanáctimetrového stromu, kam ho ne zrovna něžně vyhodil slon. Když jsme byli na Pobřeží slonoviny asi týden, usmrtil ho velký Tiemoco. Probodl ho klem a z jeho těla nebylo téměř co pochovávat. Jak se to přihodilo ? Prvním výstřelem slona nezasáhl a druhý nevyšel. To bylo osudné! Kvečeru jsme pochodovali dobrou hodinu na konec ohromné rozryté banánové plantáže. Tam se prý sloni v posledních dnech objevovali.