Poučení z filmů

Nejoblíbenějšími filmy černých návštěvníků kin jsou přirozeně detektivky a kovbojky, v nichž se pořádně střílí. Publikum je různé. Některý černoch se chová vybraněji než vedle sedící běloch. Jiný, který přišel právě z broussé, divočiny, rozčileně křičí: „Tirez!, vystřel přece!", když na plátně někdo zvedá pistoli. Někteří po promítání hledají za plátnem, kde asi herci nocují. Přijíždí-li ve filmu s duněním lokomotiva, nebo přelétává-li letadlo, utečou občas, za smíchu zasvěcenějších, první řady stranou. Ptal se mě jakýsi běloch, co soudím o této zemi. Odvětil jsem, že mi připadá jako Amerika ve svých nejlepších pionýrských letech, že chybějí jen přepady poštovních dostavníků, že je zde vše klidné, že si připadám mezi černochy bezpečně. „Bohužel i to je ještě naučíme," pravil. „Nedávno byla v Danane vyloupena pokladna. Přitom všechny domovní dveře byly zamčeny. Nakonec byl v jednom rohu nalezen pytel, který tam nepatřil. Vylezl z něho černoch. Dal se zde večer zavřít. Všichni žasli, jak přišel na takovou lest. A rozluštění hádanky? Viděl něco podobného v biografu a pokusil se o napodobení." Filmy tak dávají černochům z naší bílé „kultury" mnohdy více než všichni misionáři dohromady.