Skákají z větve na větev

Afričané mi také přinášeli modré plody s peckami, které jsme tak často nacházeli ve výkalech šimpanzů. (hm, to zní dost podezřele.. Jestli je náhodou neybírali z toho trusu, a nenosili evropanům jako lahůdku..) Měly podobnou, ale o něco méně trpkou chuť než naše trnky a nestanovaly tolik ústa. Všechno co žrali šimpanzi, chutnalo kupodivu i nám. Když jsme se později vypravili za slony, znalost těchto plodů se nám velmi vyplatila. I když nás stále provázely hlasy šimpanzů, přestávali jsme už věřit, že je někdy také spatříme. Zřejmě nás vždycky včas zpozorovali. Ostatně pralesem se můžete toulat celé týdny a nemusíte uvidět ani jediné větší zvíře, jen je slyšíte. Zpívají, volají, křičí, kvákají, ale vyhýbají se člověku a prchají před ním jako před morem. Kočkodanů je zde jistě dost a dost. Poprvé jsme je ale uzřeli, když jsme před setměním zašli do lesa a tiše tam v pološeru poseděli. Uviděli jsme jich celé houfy. Pozorovali jsme, jak se pod nimi prohýbají větve v korunách stromů a jak skáčou jeden za druhým v pravidelných intervalech ze stromu na strom.