Vřískání Šimpanzů

Byly to skutečně jejich výkaly. Připomínaly lidské po snědení asi kilogramu třešní i s peckami, ovšem pecky v nich byly značně větší. Několik pecek jsem zabalil do listů a stanovil odměnu za plody, které je obsahují. Potom jsme se poohlédli po lese a našli správnou cestu. V křoví, kudy vedla, byly půl metru vysoké tunely. Svou výškou odpovídaly výšce šimpanzího těla, protože tato zvířata běhají po čtyřech. Brzy jsme také nalezli jejich stopy. Byl to pro nás slavnostní okamžik. Chtěl jsem vidět i jejich spací hnízda. Tomu, kdo mi je ukáže, jsem slíbil odměnu. Dále jsme šli mnohem tišeji. Doufali jsme, že šimpanze každou chvíli spatříme. Zdaleka jsme netušili, kolik námahy nás to bude ještě stát. Když jsme přecházeli potok, černoši šikovně stočili z velkých listů kornouty, naplnili je vodou a pili. I když jsme byli varováni, abychom zde nikde nepili nefiltrovanou vodu, pekelná žízeň nás k tomu přece jen donutila. Napili jsme se také z kornoutů. Pro jistotu jsme ale raději dodatečně spolkli několik resulfonů. Po návratu domů jsem požádal sluhu Jo, aby mi vylil na hlavu několik kbelíků vody. Lomcovala mnou horečka, nechtěl jsem nic jíst. Lehl jsem si a zabalil jsem se do čtyř vlněných dek. Z hor zaznívalo jako na posměch vřískání šimpanzů.