Plížení džunglí

Za banánovými poli byl kus pralesa a potom řeka. Několik černých průvodců nám pomáhalo nést naše aparáty. Když jsme balancovali po kmeni stromu nad malou říčkou, silný kmen náhle praskl. Byl skrz naskrz ztrouchnivělý. Spadl jsem až po pás do bahnité vody. Kamera, kterou jsem nesl, zůstala ale (naštěstí suchá). Dorazili jsme k prudíce žlutohnědé řece. Sloni prý jí ve dne přecházejí na druhou stranu do pralesa. Někdy ale tráví i celý den na naší straně, v lesíku mezi plantáží a řekou. Proto jsme se pomalu plížili po břehu. Pohybovat se v pralese tiše není nijak jednoduché, neboť se musíte prodírat dlouhými úseky neproniknutelného ostnatého drátu z větví, lián a trnitého křoví. Brzy jsme nalezli ne zcela čerstvé stopy slonů. Stromy a jako paže silné liány byly nad našimi hlavami tu a tam hladce obroušeny. To mohli udělat jen sloni, protože jiná zde žijící zvířata této výšky nedosahují. Asi po hodině před námi něco zapraskalo. Rozdělili jsme se. Michael provázen černochem šel šikmo vpravo podél toku, já jsem s dalším průvodcem postupoval přibližně paralelně s nimi hlouběji do pralesa. Nechtěli jsme používat mačet, abychom nedělali zbytečný hluk, a tak nám nezbývalo, než lézt skoro po čtyřech.
Sloni byli nepochybně blízko; nasvědčovaly tomu metr vysoké chodby v houští. Touto vyšlapanou cestou jsme je mohli pohodlně ledovat. Odpoledne pršelo, ale na větvích podél sloní stezky nebyla ni kapka. Zvířata tudy musela projít už po odpoledním lijáku, tak asi před půl hodinou. Podle toho, jak byly větve zlámány, jsem zjistil směr jejich postupu. Stopy nebyly velké. Patrně se zde neobjevil žádný obr.