první pohled na afriku

U kymácejících se schůdků vzpřímeně stojí bílý naparáděný poručík a tři obrovští černí vojáci v sněho­bílých uniformách, s vysokými staromódními červenými čepicemi

a zlatými výložkami. Když kolem pěti urostlých černých vojáků, kteří drží ve výši obličeje tasenou šavli, opouštíme plochu letiště, ozve se potlesk. Patří generálovi, který se vrací z Paříže.

Velký rachotící omnibus nás odváží z letiště daleko za město. Zde, ve zděných chatrčích, které ale mají tekoucí vodu a sprchy, budeme dočasně ubytováni. Zařízení v nich je primitivní, ale čisté, Na oknech je napnuta gáza proti mouchám, dveře se nedají zavírat. Ale hotely přímo ve městě, které má více než sto tisíc obyvatel, většinou černochů, se prý nedají zaplatit.

Kupujeme si tropické helmy - kus za 15 marek - a pátráme po tropickém oděvu. Jsme ale příliš velcí pro tento kraj, a snad proto nás tak tvrdohlavě považují za Angličany. Dlouhé kalhoty nám sahají jen do půl lýtek. V obchodě, kam vstupujeme, nám dokonce nabízejí cigarety. Chodidla máme o pět centimetrů delší než jsou největší boty zde.

Dakar má cosi jako zoologickou zahradu. Jedu taxíkem po nové asfaltové silnici podél pobřeží, kolem pivovaru Gazela, kolem továren, až do velkého parku. Řidič žádá za čekání pět set kolo­niálních franků, tedy dvanáct marek. Protože musíme velmi počítat, posílám ho pryč. V malé části parku jsou ohrady se zvířaty. Mezi nimi dva lvi, první, které jsem v Africe spatřil. Návštěvníci tu nejsou, je to příliš daleko od města.

Když jsem navštívil ještě dvě hyeny, marabu, antilopy, malého šimpanze na řetěze, dikobraza a afrického skunka, chtěl jsem se vrátit zpět do města. Ale jak? Taxi ani telefon tu nejsou. Okukován supy z okolních stromů bloudím po parku, až konečně v malém domku nalézám dva správce zahrady. Jeden je Korsičan. Žije už dva roky v Africe a není příliš nadšen. Vystěhoval se sem, protože ve Francii nenalezl práci.