Auta

Ještě nikdy jsem neviděl černochy pracovat tak rychle, jako pod jeho vedením. Za čtrnáct dnů stroj skutečně běžel. Kdybych si tu byl mohl toho montéra nechat, byl bych mu měsíčně zaplatil celé jmění." Jak se to mezitím v „zemi hospodářského zázraku" změnilo! Slyšel jsem o Německu ještě jiné historky. Pěstitel banánů, který neuměl skoro ani slovo německy, navštívil ve třicátých letech hitlerovské Německo a vlak, kterým cestoval, zastavil ve Freiburku. Ze zájmu si koupil banány, snědl je a slupky odhodil do rohu na nástupišti. Jak byl zděšen, když ho okamžitě obklopilo několik nadávajících lidí. Nevěděl nejdříve proč, až pochopil, že neměl slupky odhazovat. („V Německu se totiž nenechává nic zkazit, vše se sebere a vykrmí se tím ještě prasata!" připojil překvapeně a uctivě.) Zakoktal tedy: „Já - pěstitel - Afrika - banány - milióny!" načež mu lidé poklepali na rameno a začali být přátelštější. V Hamburku byl jiný pěstitel banánů dokonce skoro zatčen, protože nedbale odhodil dva nesnědené banány... Běloch se zde velmi dobře uživí jako řidič nákladního auta. Rozváží černé cestující i dovážené zboží, kávu, kolu, kanystry s benzínem a podobné. Osobní auta na silnicích nepotkáte. Jsou neupotřebitelná. Jednak se v nich dusíte vedrem, jednak s nimi snadno uvíznete. Nákladní auta si rádi kupují i černošští obchodníci a náčelníci osad. O jedné takové koupi mi vyprávěl pan Abraham. Své ojeté nákladní auto prodal náčelníkovi osady. Po čtrnácti dnech ho nový majitel vozu, celý rozčilen, navštívil. Auto nechtělo jezdit na vodu. Nadával všude, kam přišel, až nakonec jako náčelník dostal od úřadů dvacet litrů benzínu.