Kdysi bylo získávání dělníků snadné

V přímořském městě, v němž ještě před třemi lety žily sotva tři tisíce bělochů, je jich dnes na deset tisíc. Noví přistěhovalci jsou ochotni zaplatit za plodiny jakoukoli cenu a černoši jich jen stěží pěstují více než dříve. Zde je důvod zdražení všeho zboží. Současnost připomíná tak trochu zlaté opojení z Aljašky. Evropské firmy přinášejí do země kapitál a zakládají zde své pobočné závody. Přibývá domů. Rostou jako houby po dešti. Pozemky na hlavních ulicích malých vnitroafrických měst jsou skoro dražší než v Paříži nebo v Mnichově. O tom, že se Afričané asi brzy osamostatní, zde zatím nikdo nepřemýšlí. „To byly časy před takovými deseti lety," povzdechl si syn bývalého statkáře z Uralu. „Vláda vám přidělila kus pralesa, tak velký jak jste chtěl, a pak jste navštívil nejbližšího černošského náčelníka, poseděl s ním, popil kořalku a zahrál si v kostky. Za každou láhev kořalky jste získal pět mužů na dva roky jako dělníky na své plantáže. Přivázali jim na rameno provaz a mohl jste s nimi odejít. Tak jste rychle získal čtyři sta až pět set zemědělských dělníků.
Dnes jsou černoši svobodní a náčelník osady jim už nemůže přikázat, aby šli pracovat... Platí se jim nyní dvě marky denně kromě stravy a ubytování, a přece mám teď místo tří set jen dvacet pět dělníků. Ti sotva stačí ořezat a zabalit úrodu banánů. Plít a obdělávat novou půdu již nemohou. Tak nad zkultivovanou půdou opět pomalu vyrůstá prales.