Další pohled na vykořisťování

Černoši se již naučili pěstovat sami kávu a banány. Produkují jich právě tolik, aby si za ně mohli koupit jisté nesmysly, kterými je obšťastňujeme: boty, brýle, kola, evropský oděv. K životu toho jinak moc nepotřebují. Vždyť téměř vše zde roste samo. Byli by vlastně pošetilí, aby se zbytečně dřeli. Podle francouzské koloniální správy patří půda černochům. Kdo zde chce založit plantáž, musí se nejdříve dohodnout s náčelníkem nejbližší osady a s náčelníkem obvodu. Teprve když oba vysloví svůj souhlas, vyměří vláda žadateli pozemek. Dříve jste mohli získat černochy několika lahvemi kořalky, dnes už ale většinou přesně vědí, jakou cenu má jejich země.
V přístavu Sassandře žije z původního obyvatelstva již jen jediná rodina. Všichni ostatní, černoši i běloši, jsou přistěhovalci. Chce-li si tam nyní někdo postavit dům nebo hotel, musí mít svolení rodiny. Dovedete si jistě představit, jak dobře se jí 'daří!" Plantážníci, kteří mají dostatek peněz, zřizují v domorodých osadách také jakési obchody se smíšeným zbožím. Prodávají v nich domorodci. Jako obchodní příručí nabízejí pivo, víno, černé francouzské cigarety, kamelky, sůl, cukr, zápalky, konzervy, máslo, konzervované párky, několik druhů látek a vlnu. Zároveň vykupují kakao a kávu. Maloobchod je ten pravý obchod. (Již moje první hospodyně mi za studentských let opakovala smutnou poučku, „že se člověk lépe uživí v nejmenším obchodě, než poctivou prací rukou".)