Dívka na břehu

Potok s veselým bubláním teče z lesního přítmí do průseku skrytého mezi stromy. Zdá se mi strašně studený. Jak snadno se zaměňují pojmy. Je jistě na rozdíl od horských potoků v Evropě teplý jako mírně zahřátá lázeň. Škoda že s sebou nemám teploměr.
Odkládám košili a kalhoty na břeh, aby se usušily na slunci, a jak dlouhý, tak široký se natahuji do bublající nahnědlé vody s lehkým červeným nádechem. Jsem skutečně vzdálen tisíce kilometrů od domova? Po modré obloze táhnou bílé mraky, v sotva znatelném vánku víří listí s dlouhými řapíky a vzduch je prosycen sladkým zpěvem a cvrlikáním cvrčků a jiného hmyzu. Nikdo na celém světě, snad kromě Michaela, neví, v jakém pohádkovém místě trávím chvíle oddechu. Úzké stezky, které nás sem přivedly, jsou starší než mnohé silnice v Evropě. Dodnes ale nejsou na mapách zakresleny. I tento kraj bude za dvacet či třicet let zmapován. Dnes zde ale vládnou jen černí bozi. Neuklouzl právě někdo na velkém plochém kameni u břehu? Jako zjevení na něj vstoupilo mladé děvče. Ještě má na hlavě baňatý džbán s úzkým hrdlem a již vyzouvá zaprášenou nožku ze starobiblického sandálu, který je upevněn jen jedním řemínkem mezi prsty. Zkoumavě ponořuje špičku nohy do vody a zouvá si i druhý sandál. Protože jsem schován za velkými listy, neviděla ani mne, ani mé šaty. Uchopila levou nohou současně oba sandály a postavila je na břeh špičkami do lesa. Po koupeli do nich snadno vklouzne, aniž by si zamazala nohy od písku. Potom rozvázala modrobílý šátek kolem boků a hodila jej na břeh.