Trofeje

Matka s dítětem a mohutný samec, pod nímž se chvěl a kymácel každý strom, po kterém lezl. Nakonec se usadil na široké větvi, ježil srst a pohupoval se. Tyto jeho atletické pohyby jsme již znali. Věděli jsme, že jimi chce zastrašit své okolí a zároveň mu imponovat. Pak začal křičet. Jednotlivé výkřiky následovaly stále rychleji za sebou, až přešly v skřípění pronikající až do morku kostí.
Pozorovateli jsme již nebyli jen my. Měli jsme pocit, že také šimpanzi si nás bedlivě prohlížejí. Nevypadali, že by se nás báli, ačkoli dříve, když jsme s mačetami táhli lesem, raději před námi ustupovali. Asi jako první jsme vyfotografovali zuřivého šimpanze v jeho africké vlasti. Ještě téhož večera jsme se strachem vyvolávali film.
Než se nám podařilo těchto několik nedokonalých snímků, mohli jsme klidně zastřelit čtyři nebo pět šimpanzů z nejkratší vzdálenosti. Při fotografování nestačí zvíře jen zahlédnout, je třeba vidět je celé. Musíte mít správné osvětlení, čas k tomu, abyste dostali zvíře do hledáčku, zaostřili a nastavili potřebnou clonu. Od doby, kdy jsme vynaložili celých deset dnů námahy a horečného napětí, abychom získali několik nepříliš pěkných snímků šimpanzů, vážím si dobré fotografie zvířete ve volné přírodě daleko více než lebky gorily, parohů čtrnácteráka, lví kůže nebo jiných loveckých trofejí.