Setkání s černou bohyní

Táboříme u malé osady. Je vedro, a sestupuji proto lesem k stezce, po které se dostanu k potoku. Ačkoli je půl páté odpoledne, jsem úplně propocen a chci se důkladně umýt.
Jo by sem musel vodu nosit. Je mi ho líto. Vlekl by vědro do kopce dvacet minut jen proto, aby mi je v minutě vylil na hlavu. Stezky, po nichž domorodci v horách chodí, mají něco do sebe. Na rozdíl od našich serpentin jsou rovné jako šňůra. Nahoru šplháte po čtyřech, dolů běžíte tryskem. Abych se příliš nerozběhl, namířím si to vždy k některému stromu, kterého bych se mohl přidržet, a tak poněkud přibrzdit. Uprostřed cesty nebo vedle ní rostou tenčí stromy. Jejich kůra je ve výši paže úplně sedřena. Dotklo se jí asi mnoho černých rukou. Potok je tak čistý, že se mě zmocňuje pokušení napít se. Zouvám si sandály a vstupuji do něho. Voda se náhle zakaluje. Jsou v ní nahnědlé zbytky ztrouchnivělého listí. V tropickém pralese vše hnije daleko rychleji než u nás.