Konečně přisli

Mohli jsme vymýšlet opět nové plány a znovu se snažit dostat se do blízkosti těchto zvířat. Příštího dne jsme nalezli ve vrcholcích stromů, šest až dvacet dva metry nad zemí, sedm šimpanzích spacích hnízd. Byla zhotovena z nalámaných a zohýbaných větví listnatých stromů. Větve, které hnízda podpíraly, byly neuvěřitelně tenké. Zvedl jsem Michaela na ramena a dále šplhal po stromě do výše asi dvanácti metrů. Potom jsem mu na tyči, kterou jsme udělali z dlouhého, tenkého kmene, se svými průvodci podal fotoaparáty. Měli jsme prvé fotografie hnízd šimpanzů. Protože listí zlomených větví bylo již napůl suché, usoudil jsem, že hnízda jsou asi dva až tři dny stará a že minulou noc nebyla použita. Šimpanzi si totiž pro každou noc staví nová spací hnízda. Dlouho jsme si lámali hlavu s bubnováním šimpanzů. Za několik dnů jsme to rozřešili. Nalezli jsme přelomený kmen a řadu šimpanzích cestiček, které k němu vedly. Kmen byl dutý, úplně ztrouchnivělý a uprostřed měl zcela sedřenou kůru. Střed stromu totiž vydává při úderu dutý zvuk, a proto šimpanzi nejraději bubnují zadníma nohama právě na tomto místě. Jejich zálibu v bubnování a rámusení jsme znali již z domova. Neustále jsme pozorovali, kde v lese nejvíce pokřikují a volají a odkud zaznívá nejčastěji jejich bubnování. Bezvýsledného slídění jsme se však zanedlouho vzdali a rozhodli jsme se, že se usadíme v blízkosti stromu, na který bubnovali. Pečlivě jsme si vybrali místečko bez mravenců. Předtím jsme ještě odstranili liány a větve. Měli jsme pěkný výhled do míst, kde před několika dny asi ve čtyři hodiny odpoledne pozoroval Michael šimpanze. Připravili jsme kamery. Našeho sluhu, který neuměl být chvíli klidný, jsme poslali pryč a sami jsme se nechali hodiny píchat a štípat všemi možnými druhy hmyzu. Jak pomalu utíká čas, když musíte nehybně sedět. Konečně přišli.