Motýl

Překrásný motýl s šesti křivými nožkami, modře, červeně a žlutě zbarvený, se dopotácel na její rameno. Vrávorá na zlatohnědé kůži, pod kterou se rýsuje něžná ženská klíční kost. Nápadně krásná křídla se zvednou a široce roztáhnou - je to osamělý zářící klenot na štíhlém ženském těle. Němě, ale zřejmě s úspěchem láká roztouženého motýlího samečka. Přiletí neznámo odkud a skoro samičku porazí. Se svěšenými křídly sešplhají s ramen o něco níže. Na jedné z plných křivek pak začíná motýlí milostná hra. Děvče vesele přihlíží svatbě, která se koná tak blízko pod jejím nosem. Usmívá se a je krásná. Je to skutečná malá Eva s nepříliš širokým, půvabným nosíkem, plnými, ne však odulými rty, závi-děníhodnými zuby, pevně zasazenými do zdravých červených dásní, a se rty jako zralý plod. Kdyby tato ženuška nebyla tmavá a byla oblečena, přitahovala by v Hamburku nebo v Mnichově mnoho zamilovaných pohledů.
Malá bronzová bohyně v divočině. Umělec by ji zpodobil jemnými prsty. Nepotřeboval by vylepšovat ani jedinou křivku jejího těla, ani něžný zádový sval, který jako rozevřený vějíř vybíhá od ramene k hřbetním obratlům a jen opatrně zvedá mladou kůži, ani ňadra na křehkém hrudníra koši, ani nohy, které jako dva ebenové stromy vyrůstají z potoka. Voda je chladná. Nezbývá mi nic jiného než vyjít na břeh a ohřát se v paprscích slunce. Děvče se leklo a chce se vrátit na břeh. Sejme amforu tak prudce, že pleskne do vody. Volám na ni a ukazuji, jako bych nabíral vodu. Co já pouze naznačuji, začíná ona, zřejmě v rozpacích, dělat skutečně. Nabírá vodu čistou slupkou z tykve. Není rozpačitá proto, že tu stojíme jako Adam a Eva. Stydí se, protože jsem běloch. Černé ženy před námi zpravidla prchají do svých chatrčí.