Teprve později diváci pochopili, že tito lidé jsou plni bezstarostného veselí, které však nepramení z lehkomyslnosti, neznalostí. Nýbrž z vědomí, vlastní síly i neutuchající péče celého lidstva. Prostota i upřímnost pozemšťanů plynula z vědomí odpovědnosti za kazdý čin. Z harmonie osobnosti, uvedené za tisíce generaci do souladu se společností a přírodou. Neexistovali tu lovci slepého štěstí, a proto ani lidé zklamaní kteří, přestali věřit všemu. Nevyskytovali se psychologicky slabí jedinci pocitujici ostře svou méněcennost, která by je otrávila závisti a zlobou. V pevných pravidelných tvářích se nezrcadlily ani rozpaky nebo napjaté obavy, ani strach o osud vlastní nebo svých nejbližších. Živé obrazy nádherné Země vyvolaly prudký, nebývalý stesk v malé hrstce pozemšťanů, odříznutých od rodné planety nekonečnou propastí vesmíru. Tormanťané se snažili nepodlehnout mocné přitažlivosti světa, který viděli, přesvědčit sami sebe, že jim astronauti předvádějí jen speciálně připravené scény. Ale gigantické záběry v celoplanetárním měřítku dokazovaly, že stereofilmy ukazují pravou, nefalšovanou skutečnost. A když obyvatelé Jan-Jachu konečně uvěřili svým očím, zachvátil je skoro stejně bolestný smutek jako pozemšťany.