Afrika 2

Sehnat zde taxi považuje za beznadějné. Ze zdvořilosti se o to snaží, čas od času zkouší telefonovat, přirozeně marně. Sedím hodinu, druhou a s uspokojením zjišťuji, že mu jdu na nervy. Nakonec to nevydržel. Vybíhá na hlavní silnici, zastavuje všechna auta a jedno z nich mě konečně odváží.

V restauraci přichází k našemu stolu mladá dáma s krůpějemi potu na horním rtu a na čele. Slyšela nás mluvit německy. Je ze Sárska, chodila do školy v Gdaňsku a byla „vzorně vychována" v BDM. Již dva roky je zde provdána za jednoho milého Francou-

ze. Nejdříve bydlila jižnéji, v Abidjanu, kam chceme jet, a nyní je ráda, že může žít v „chladnějším" Dakaru. V minulém roce poro­dila v nemocnici v Abidjanu za asistence černých porodních bab první dítě. Její rodiče se nechtějí přestěhovat ze Sárska do Casa-blanky, „protože v Africe je příliš horko".

„Co si Evropané představují pod pojmem Afrika," říká s po­vzdechem. „Vždyť v Casablance není o mnoho tepleji než na Riviéře."

Obstarávám si poněkud směšné vozidlo, jaké zde používají černoši. Jednoosý vozíček s dvěma automobilovými koly, tažený hubeným koníkem. Na kozlíku je ohromná automobilová houkačka, kterou černý kočí nenechá chvíli zahálet. Tak přijíždím s hlasitým houká­ním před 1'Institut Francais ďAfrique Noire, kde navštěvuji profesora Monoda, a potom jedu k velmi modernímu zvěrolékař-skému Pasteuroyu ústavu, kde mě zdraví kolega Mornet.