Svádění černošky

Kalím vodu. Hledá tedy místo, kde je voda čistá, a směje se jako naše venkovská děvčata na tanečním parketu. Jak jsou vlastně v jádře všichni lidé stejní. Když je těžký džbán plný, začíná na sebe rukama stříkat. Na její teplé kůži visí skleněné perly. Po chvíli se s malým zavýsknutím vrhne do vody mezi kameny. Koupám se o něco výše a voda, kterou zkalilo mé ošklivě bílé, pihovatá tělo, proudí k tmavému stvořeníčku. Náhle mi něco nepříliš něžně pleskne na záda. Zabila mouchu tse-tse a něco přitom volá. Chci se jí zeptat, je-li vdaná; černé ženy ale nerozumějí ani francouzsky, ani německy. Naznačuji, jako bych držel v náručí dítě, ale pak mě napadá, že černé matky a sestry nosí děti v šátku na zádech. Kývá a zvedá prst. Je zespodu růžový. Chci vypátrat, je-li to její vlastní dítě, nebo její bratříček a mumlám něco o „frěre", velmi oblíbeném a rozšířeném slově mezi černochy. Rozumí mi, dělá také, jako by nesla dítě na zádech, kývá, ukazuje na své napjaté dívčí břicho a vysvětluje dojemně neostýchavě, že má muže. Ležíme ve vodě, každý sám v malé, křemeníte vaně; slunce svítí na čerň i na bělobu, do nepatrné skulinky v pralese.