Alespoň snovače

Vydali jsme se na cestu. Blízko domu jsme kráčeli ve světle silných elektrických svítilen, později jsme je zhasli a šli jsme tiše ve cvičkách s měkkou podrážkou, po travnaté cestě banánovými poli. Abychom se chránili před uštknutím, oblékli jsme si na cestu dlouhé khaki kalhoty. Brzy byly až nad kolena mokré od noční rosy.
Tráva kolem nás se blýskala jako malý ohňostroj. Všude se mihotaly světlušky; na minutu zazářily a pohasly. Černoši z plantáže s námi nechtěli jít. Jen sluhu Joa jsme přemluvili, aby nás doprovázel. Vlekl těžký akumulátor k blesku. Jinak se zde fotografovat nedá. Ve světle vodorovně visícího půlměsíce jsme se nehlučně vzdalovali. Z okraje pralesa se ozývalo volání, vřeštění, kuňkání. Teprve v noci si člověk uvědomí, jak je zde živo. Usadili jsme se v temnotě a zachváceni loveckou vášní jsme netrpělivě počítali minuty. Strach jsem neměl, sloni většinou nezaútočí, dokud na ně nevystřelíte. Vnitřní napětí ale nemohu popřít. Každou chvíli se mi zdálo, že se přede mnou vynořuje obrovská tmavá stěna a s ne zvlášť příjemným pocitem jsem přemýšlel o tom, jak bych se měl v takovém případě zachovat. Vtom to za mnou hlasitě zapraskalo. Srdce jsem měl až v krku. Michael přilezl po čtyřech ke mně a rozčileně jsme naslouchali. Byl to Jo, na kterého ze strachu přišla těžká chvilka a vykonával opodál svou potřebu. Za svítání jsme se zklamáni vraceli zpět na plantáž. Abychom se aspoň trochu uklidnili, nafilmovali jsme na citroníku před domem snovače.