V africe 3

V den, kdy jsme měli pokračovat dále ve své cestě, museli jsme ještě za tmy, v pět hodin ráno, z postelí; v sedm hodin jsme ale ještě neodletěli, a když jsou vyvolávána jména cestujících, svá neslyšíme. Polekaně přibíhám k úředníkům. Uklidňují mě. Poletíme prý o půl hodiny později druhým letadlem z Dakaru do Abidjanu, kde letecká linka končí. Odtud chceme pokračovat malou železnicí, která vede pralesem, ještě několik set kilometrů dále, až do Bouaké v nitru Pobřeží slonoviny, kde bydlí náš hostitel, pan Abraham. S uspokojením vidím, že oba naše kufry, které jsem podal jako spoluzavazadla, jsou nakládány do prvního letadla.
Když letadlo zmizelo v oblacích, místní hlasatel ^ase vyvolává samá neznámá jména... Začínám být nedůvěřivý a ptám se, přiletí-li druhé letadlo do Abidjanu také o půl hodiny později.
„Ne," odpovídají mi, „teprve o deset hodin později." Ke své hrůze konstatuji, že letadlo poletí velkou oklikou přes půl západní Afriky, přes Senegalsko a Francouzskou Guineu, a že přistává i v Bouaké. A to mi ve Frankfurtu v Air France tvrdili, že s Bouaké neexistuje vůbec žádná letecké spojení.
Konečně se vznášíme nad skutečnou Afrikou.