Hostina

Nejlepší kousky jsou pro nás. Sní se ale všechno, černoši vyškrábou dokonce i chocholku na hlavě a ohlodají ptačí nohy. Nic se nesmí vyhodit.
Během čtvrt hodiny se setmělo. Z blízkého lesa se stále hlasitě ozývá a-ju, a-ju. Ptám se průvodce, co to je za zvíře. Vysvětluje mi, že je to a-ju, zřejmě poto, malá poloopice, a vypráví mi pověst o tom, proč tak křičí. Poto jednou večer potkalo hladového pantera, který je chtěl sežrat. Malé nemotorné zvířátko zoufale prosilo o život: „Doma mám velkou rodinu a hladové děti, aspoň bych se s nimi chtělo rozloučit," žadonilo a mluvilo tak dlouho a tak srdceryvně naříkalo, až mu hladový panter dovolil, aby se ještě jednou domů podívalo. Večer se zavoláním mělo samo u pantera přihlásit. Také tak učinilo a činí dodnes. Přišlo ke kmeni dutého stromu a z jeho hrdélka se tiše ozvalo a-ju. Pak začalo lézt po kmeni vzhůru. Čím bylo výše, tím hlasitěji volalo, a když usedlo zcela nahoře, volání se změnilo v řev. Tam je žádný levhart nemohl chytit. Později jsem viděl poloopičku Perodicticus potto, která se zde v západní Africe vyskytuje. Spí většinou ve dne, zavěšena na větvi, kde se šlachami přidržuje bez jakékoli svalové námahy. Tato poloopice, která vypadá jako malý ocasatý medvídek, je lemur. Jednoho dne jsme jej objevili na plantáži u osekaného stromu, který začal znovu obrážet a tvořit malé houští. Roztomilé zvířátko se pohybuje velmi pomalu a většinou neskáče. Mohli jsme je na tomto osamělém místě snadno chytit. Černoši je bohužel ve své horlivosti usmrtili mačetami dříve, než se nám to podařilo. Myslí vždy jen na maso a těžko chápou, že někdo chce chytit zvíře živé.
Poloopička poto je známá tím, že každý její krční obratel má trn, který píchá skrz kůži, ale většinou je ukryt v srsti. K čemu slouží, těžko říci. Co poto jednou chytí, už nepustí. Proto snad se k němu ani černoši nechtěli přiblížit. Přitom mu na ruce chybí ukazováček další pozoruhodnost ve stavbě jeho těla. Na „ukazováčku" u nohy má dlouhý špičatý dráp, na všech ostatních prstech u nohou i rukou má nehty jako člověk. Náš průvodce mluví francouzsky, jen občas použije několika slov v jazyce Baulů. Ostatní domorodci naslouchají a smějí se. Několik metrů od nás, v šeru, se stále něco pohybuje sem a tam jako pendlovky. Ptám se, co to je, a černoch mi vysvětluje, že je to „tančící pavouk". Opravdu, je to pavouk, který sedí uprostřed malé pavučiny a vlastními pohyby ji rychle a silně rozhoupává. Dotkne-li se někdo pavučiny, pavouk úplně zdivočí a tempo pohybů ještě zrychlí. Nakonec se však přece jen unaví a chvíli v klidu musí sbírat nové síly. Mezi dvěma dřívky ho opatrně snášíme z jeho sítě a přinášíme k táborovému ohni. Jedovatost různých druhů pavouků není ještě ani dnes zcela jasná většině učenců, kteří se jimi vědecky zabývají.