Jízda za hrochy

Kilometr za kilometrem se vzdalujeme rozpálenou stepí od poslední černošské osady, zcela odloučené od civilizace. V zástupu jdeme po úzkých cestách, které vyšlapali v suché trávě rybáři nebo lovci. Náš černošský průvodce si vpředu rázně vykračuje. Kolem cesty se vpravo i vlevo stále znovu vynořují lákavé lesíky. Rostou v prohlubních se spodní vodou, nebo u malých, nyní skoro vyschlých říček.
Rád bych poprvé v životě viděl volně žijící hrochy. Spatřit je na Pobřeží slonoviny, kde se téměř všude na ně pořádají hony, není naprosto jednoduché. Vždyť tato obrovská zvířata jsou velmi plachá a navždy již opustila obydlenější části země. Proto naše dlouhá cesta. Bude marná ?
Něco mne bolí na zadku, ale nesvlékl jsem se už několik dní a neměl jsem čas podívat se, co to vlastně je. Kromě toho mě píchá v holínce hřebík. Nechci se však zastavovat, chceme být ještě dopoledne u řeky Bandamy. Černý nosič mě chytil za paži a ukazuje na vysoký, holý strom na kraji lesíka. Opice! Kukátkem zjišťuji, že jsou to dva bezpalci bělovousí, zvláštní druh opic, který je ve Francouzské západní Africe chráněn a který v evropských zoologických zahradách neuvidíte. Jsou to rozvážná, důstojná černá zvířata s dlouhým ocasem a bíle orámovaným obličejem. Nemají palce a jsou to3 podobně jako krávy, býložravci s ohromnými žaludky. Proto, aby mohli strávit množství málo vydatné potravy, klidně a důstojně tu vsedě odpočívají. Příčinou důstojného chování, a to neplatí jen pro zvířata, nemusí být vždy mozek, ale i břicho. Mlčky, patřičně zpoceni, pochodujeme dál. Téměř běžíme. Vzpomínám, co mi vyprávěl, když jsem byl jeho hostem, pan Herbert, kdysi voják cizinecké legie, před dvěma lety ještě správce kávovníkové plantáže, dvacet pět kilometrů vzdálené od nejbližší osady, a dnes samostatný plantážník.