Za hrochem

Na plantáži potom roztrhali ložní prádlo na obvazy, ošetřili černocha a nesli ho do nejbližší osady, kde byl lékař. Lovec ale cestou zemřel.
Hroší těla odtáhli černí dělníci do tábora po vlečce, kterou musili nejdříve plné tři dny stavět. Pronikavý pach masa, které jedli skoro čtrnáct dnů, byl celou dobu cítit až v Herbertově domě, vzdáleném dva kilometry od plantáže. Vdova po lovci, matka tří dětí, dostala od majitele plantáže dvě stě franků, tj. pět marek v dnešních penězích.
Herbert, který pochází z Německa, má dnes dobře prosperující obchod; oženil se s paní Luisou, dcerou Evropana a Afričanky. Tato hezká mulatka, vychovaná u bílých misionářů, je milá, vzdělaná paní, vzorná hospodyně a nadto i mimořádně zdatná pomocnice v obchodě svého manžela. Mluví několika jazyky domorodců. Věnovala mně a Michaelovi několik hezkých měděných zvířátek, ukovaných černošskými umělci. Sošky stojí dnes na mém psacím stole.
Jdeme pod palčivými slunečními paprsky a brzy přestávám přemýšlet. Cítím jen hřebík v holínce. Konečně jeden z černochů volá: „Bandama!", a ukazuje na pruh lesa před námi. Je to široká řeka, jejíž strmé břehy jsou porostlé úzkým pásem stromů a keřů. Nejdeme až k ni, ale pokračujeme stepí podél jejího toku asi třicet metrů od okraje lesa. Přibližně po půl hodině narážíme na cestu.