U řeky

Můžeme skutečně bez obav stavět schody v hroších nádržích v zoologické zahradě vyšší a kratší. K řece musíme sestoupit hroším úvozem. Přidržujeme se kořenů a větví. Dole si tiše sedáme na břeh a čekáme. Nad námi přelétnou každou chvíli zoborožci s dlouhými zahnutými zobáky. Péra v jejich křídlech trčí do výše a šustí při letu tak hlasitě, jako by nad lesem hučely lokomotivy. Vede nás lovec z poslední osady, kterou jsme právě opustili. Jako jediný z našich průvodců mluví francouzsky. Tvrdí nám, že v řece žijí v těchto místech hroši. Žijí-li tu opravdu, je mi jasné, že je uvidíme. Jsou to totiž na rozdíl od hrošíků liberijských vodní živočichové. Jejich domovem je řeka. Každé hroší stádo vždy žije v určité části řeky; další úsek již patří jinému stádu. Hroši vycházejí z řeky na břeh za potravou touž namáhavou cestou, kterou jsme sestoupili. Opouštějí svůj domov jen v noci, a to zejména zde, kde se po nich stále znovu a znovu střílí. Ke každé části řeky patří úzký pruh země, který se se vzdáleností od řeky postupně rozšiřuje. Jak známo, nepobíhají zvířata v přírodě volně a neomezeně, ale mají svá území, na nichž loví a jejichž hranice jsou poměrně pevné. Nesmějí je překročit, protože sousední území patří jiným zvířatům stejného druhu. Nejsou na tom tedy o mnoho lépe než my s našimi hranicemi, ciy a pasy. Hroši si svá území označují typickým pachem. Samci rozprašují a rozmetávají svým krátkým ocasem jako vrtulí výkaly na vzdálenost několika metrů a šikmo za sebe rozstřikují moč. Nízké keře a volná prostranství jsou pak zkropena výkaly, jejichž pach však pro nás není tak nesnesitelný. Každý hroch, který by se sem chtěl nastěhovat, okamžitě pozná, že je tu obsazeno. Kdyby zde chtěl zůstat, musil by svést kruté boje s právoplatným majitelem. Ostatní zvířata prchají v případě nebezpečí do svých doupat nebo skrýší, které jsou skoro vždy uvnitř území, na němž loví. S hrochy je tomu jinak. Jejich vlastní domov je na jednom konci území, ve vodě. Jsou-li vyrušeni na souši, řítí se slepě svou vyznačenou cestou k řece. Tehdy je na pováženou stát v úvoze. Ve vodě naopak neprchají, nanejvýš se potopí, takže je možné přiblížit se k nim na loďce dosti blízko. Mnozí cestovatelé vyprávějí, že se přitom hroši vůbec nerozčilují, nýbrž, že se nudí a dokonce zívají. Je to trapné nedorozumění, protože otevření ohromné tlamy neznamená dlouhou chvíli, ale výhrůžku a chuť k útoku, stejně jako u mnohých Opic, např. paviánů a druhu Rhesus, které zívají, když zuří. V těchto případech vlastně ukazují protivníkovi zuby, a ty má hroch ohromné. Otevře-li tlamu hroch v zoologické zahradě, znamená to, že žebrá.