Shromážděni ve vesnici

Kouadiou mi občas francouzsky vysvětluje, o čem se hovoří. Ve své řeči vyložil Baulům, že jsem doktor z Evropy, který k nim přichází na návštěvu se svým šestnáctiletým synem. Řekl, že od osady nechci ani peníze, ani nucenou práci, ani pracovní síly, že také nechci obchodovat a že jsem velmi mírumilovný, že bych neublížil žádnému člověku a ještě nikdy jsem neměl s sebou zbraně. Pak pokračoval: střelné zbraně, které jsme přivezli, patří mně, Kouadiouovi, a mým černým přátelům. Evropský doktor ještě ani jednou nestřílel na zvířata.
To vyvolává nové dotazy a zřejmě i poněkud úžas. Z výrazu tváře lze mnohému rozumět i bez tlumočníka, protože je při radosti, úžasu, vzteku, nedůvěře, opovržení a mnohých jiných citových projevech u všech lidí bez rozdílu barvy pleti stejný. Ostatně výraz obličeje máme dokonce větším dílem společný i se svými značně vzdálenými příbuznými, lidoopy.
Po dotazech i odpovědích vytahuje Kouadiou průvodce frankfurtskou zoologickou zahradou, kterého si ode mne včera vyžádal. Bohužel je to můj poslední výtisk. Malá brožurka koluje z ruky do ruky a o mnohých fotografiích se důkladně hovoří. Nesmírným dojmem působí obrázek muže, který vede na řetěze dospělou lvici, a snímek hlídače Ecka, který jede ve vodě v plavkách na mohutném hrochovi Tonim.