Neříkat negr

Obdiv je velký a teprve zde si začínám uvědomovat, že černoši sice dobře znají velká africká zvířata, ale že nepovažují vůbec za možné je zkrotit! Začínají si mě vážit jako majitele mnoha divokých zvířat, slonů, lvů, levhartů, šimpanzů, pštrosů a jiných. K této pověsti mi nesmírně pomohly prohlížené fotografie. Napříště jsem znám jako člověk, který krotí lvy a jezdí na slonech. To černochy zajímá mnohem více než letadla, auta a železnice, kterých sami používají.
Podobná uvítání se opakovala v každé osadě a údiv jejích obyvatel byl tím větší, čím vzdálenější, a tím také nedotknutelnější bylo území, kam jsme přicházeli. Zde jsme se shledávali s lidmi, z nichž jen staří se již setkali s bělochy.
Na těchto dlouhých shromážděních se mě mimo jiné často ptali, je-li pravda, že si v Libérii vládnou černoši sami, bez bělochů.
Při rozmluvách bylo třeba stále vynechávat slovo negre, protože je pociťují jako urážku. Museli jsme na to dávat pozor i v našich rozmluvách s Michaelem, protože německy zní toto slovo podobně jako ve francouzštině.
Když se země dostala pod francouzskou koloniální správu, přestaly boje mezi jednotlivými kmeny. Míru si černoši zvláště váží. Na závěr diskusí se mě téměř vždy ptali: „A proč vlastně ještě v Evropě válčíte ?" Co jsem na to měl odpovědět ?
Během rozhovoru se náčelník osady často obrací na jednoho ze starých mužů, který je asi rádcem poloviny osady. Stařec má dlouhé bílé vlasy a obočí jako sníh. Na černém obličeji to působí stejně zvláštně jako bílé chloupky na jeho černých prsou. Jinak je ale svalnatý a statný. Pracoval několik desetiletí na plantážích v Basse Cóte, v jižní zalesněné části Pobřeží slonoviny. Protože každý černoch má právo na azyl ve svém rodišti, vrátil se ve stáří i on do své odlehlé rodné vsi.