Různé příběhy

Pozdě odpoledne přijel pan Schmourlo s nákladním autem, s několika sousedy a s množstvím lahví. Vařili „koktejl" pralesa, ďábelský nápoj z kondenzovaného mléka, medu a všech možných druhů lihovin. V těchto krajích se pijí lihoviny zásadně jen ze sklenic na vodu. „Nebuďte zklamán," řekl mi důvěrně pan Valon, bývalý francouzský důstojník. „Viděl jste už přece druhý den zadek slona. Většina z toho, co vám zde kdo o slonech vykládal, je chvástání. Nikdo si s nimi nic rád nezačíná. Jsem tu už dvacet let, sloni byli často u mých sousedů i na mé plantáži, ale nikdy za tu dlouhou dobu jsem z nich nespatřil ani ucho." - Lovit slony není nikterak snadné. Lovec musí z těžké ručnice střílet ze vzdálenosti čtyř až šesti metrů. Při větší než dvacetimetrové vzdálenosti nemá naději, že trefí. Nezasáhne-li prvním ani druhým výstřelem, nemá mnoho vyhlídek, že vyvázne živ a zdráv. Francouz z Alsaska, který bojoval v první světové válce v německém námořnictvu, mi vyprávěl neuvěřitelné historky. Například, že viděl na silnici blízko liberijských hranic ležet opilého černocha, ze kterého druhý den ráno zůstala na místě jen kostra. Černí mana, obávaní mravenci potulní, ho sežrali. Pan Valon vyprávěl o jednom lovci slonů, který si přes noc pověsil rohož mezi dva kmeny a ráno se probudil úplně jinde. Kmeny byly sloní choboty... Pravdivým se zdál příběh černocha, který když zastřelil slona, uřízl mu chobot a odnesl jej do vesnice jako první pochoutku a loveckou trofej. Když se vrátil na místo, kde slona zanechal, nenalezl ho. Slon obživl. V zoologických zahradách se za posledních osmdesát let dvakrát stalo, že sloni skutečně přežili odervání nebo odříznutí konce chobotu.