Pátrání po okolí

V člunu jsme vyjeli na řeku. Jeden dva kilometry po proudu zmizeli ve vlnách plných hlíny krokodýli, kteří se slunili na břehu. Sloní stezku jsme ale nenašli ani po proudu, ani proti proudu. Pan Tiemoco se svou váženou společností zůstával podle toho v lesích na straně plantáže. Museli jsme zpět. Pan Schmourlo nám později vyprávěl, že ač je majitelem plantáže, za celých deset let ještě nedošel až k této malé osadě u řeky a že jsme byli určitě první běloši, kteří vstoupili do těchto míst. Tvrdit něco podobného není v západní Africe příliš těžké. Stačí, když proniknete pět deset kilometrů od hlavní silnice do pralesa, vstupujete zcela určitě do míst, kam dosud běloch nevkročil. Žádný z obchodníků ani majitelů plantáží totiž nepovažuje za nutné procházet prales. Na toho, kdo to dělá, a dokonce ještě kvůli něčemu, co nenese peníze, se dívají poněkud soucitně. Po tři dny jsme ve čtyři, ve tři a ve dvě hodiny byli na číhané na plantáži. Užili jsme si koncertu kobylek i afrických východů slunce, ale z krále Tiemoka jsme nespatřili ani konec ocasu. Byli jsme přesvědčeni, že se mohutné zvíře se svým průvodem odstěhovalo. Snad právě sklízel jinou plantáž. A to po osmi měsících, kdy jsme zde byli my. Je to bída, když nemáme auto, abychom se rychle dostali tam, kam potřebujeme. Jednou v poledne jsme se celí rozmrzelí vypravili na motýly na druhý, několik set metrů od domu vzdálený konec plantáže. Slíbili jsme je vrchnímu inspektorovi frankfurtské zoologické zahrady a jejich velkému znalci dr. Ledererovi. Dal nám s sebou dokonce jednu síťku a přesně nám ukázal, jak se motýli chytají. Profesor Koehler ve Freiburku na nás zase chtěl čmeláky.