Následování slonů

Díky slonům jsme měli cestu volnou. V zelené drátěné hradbě probourali hlubokou tmavou bránu, kterou jsme mohli i my pohodlně projít. Na první pohled nás napadlo, že pro nás je dosta¬tečná, ale že pro slona není dost velká. Slon ale většinu listí jen ohne a když projde, opět se za ním zvedá. Byli jsme překvapeni, když jsme nenašli jediný zlámaný kmen a dokonce ani zlomenou větev. Zřejmě se tito obři protáhnou spletí větví a výhonků a nepřidělávají si více práce, než je třeba. Jejich výšku jsme mohli odhadnout podle odření na liánách a tenkých kmenech. Museli jsme pořádně natáhnout ruku, abychom dosáhli jejich vrcholů. Přitom tato výška odpovídá sloním bokům a ne výšce zvířete. Tři čtvrtě metru až metr vysoké kořeny a silné výhonky k naší malé radosti sloni přešli, aniž je podupali. Nezbývalo nám než sledovat jejich stopu o něco výše nad žerní a občas na některý strom vyšplhat. Nesnažili jsme se jít nijak tiše. Sloni totiž sami dělají takový hluk, že by nás sotva mohli zaslechnout. O to více jsme se obávali, aby nás nezvětřili. Směr větru se dá v hustém pralese jen těžko určit. Abychom si tento úkol usnadnili, měli jsme na radu jednoho lovce v náprsní tašce pro všechny případy vždy trochu mouky. Nasypali jsme si ji na konečky prstů a podle toho, kam začala padat, jsme zjistili směr větru. Sloni neprchali, ale přesto jsme počítali s tím, že proniknou dost hluboko do pralesa. Pospíchali jsme proto za nimi, jak jsme nejrychleji mohli. Cestou, kterou prorazili, se nám šlo celkem pohodlně.