Konečně sloni

Pod jedním stromem jsme našli měkčí půdu. Zde asi jeden z vážených pánů postál, a dokonce si i lehl. Kolem bylo asi šest nebo sedm míst, kde se vymočil, a asi dvanáct až patnáct hromádek výkalů. Patrně si sem přicházel již delší dobu odpočinout. Všechno křoví kolem bylo orváno, ale tak šikovně, že i ty nejmenší větvičky visely ještě na haluzích. Konečně jsme slony zaslechli. Větve praskaly, koruny stromů šuměly. Plížili jsme se stále blíž k obrům. Náhle jsme uslyšeli dobře známé brumlání, které jako by vychá¬zelo z břicha. Nyní jsme je slyšeli za sebou. Byli jsme uprostřed stáda. Podaří se nám udělat nějaké fotografie ? Lehli jsme si, přes vzrušení jsme se ale nezapomněli podívat, neležíme-li na mravenčí cestičce, neboť bychom zde právě teď neradi provozovali indiánské tance. Potom jsme namířili své zbraně: blesk, filmovou kameru a fotoaparát. Šumění a praskání se přibližovalo. V takovém okamžiku se člověk rozhlíží, na který strom by mohl vylézt, a bezděčně si uvědomuje, jak mnoho má společného s opicemi. V pralese je tento průzkum terénu zcela zbytečný. Stromy jsou většinou příliš silné a nemají dole větve, po nichž by se dalo vyšplhat vzhůru. Na slabší kmeny nemá cenu lézt. Slon je totiž bez námahy ohne, umíní-li si, že vás dostane dolů. Dát se před ním na útěk by bylo nesmyslné. Neuběhli byste ani deset metrů a zamotáni do výhonků byste bezmocně, s nosem zabořeným do země, čekali, až se přes vás přežene jako tank. Asi tyto myšlenky vás napadnou, když poprvé stojíte uprostřed sloního stáda. Jejich výsledkem je konstatování, že jste závislí na dobrodiní takového tlustokožce, jako je pan Tiemoco. Po dlouhých minutách se asi dvanáct metrů před námi pohnulo křoví a po chvíli jsme spatřili šedou, dobře známými záhyby zvrásnělou stěnu. Nic víc. Stěna se nám ztratila z očí a křoví se uklidnilo. Dráždivě příjemně to kolem zavonělo slonem.