následujeme slony

Za okamžik jsme zaslechli znovu praskání. Ozývalo se ze čtyř až sedmi míst.
Konečně se na stejném místě v křoví objevil další slon. Uviděli jsme oko, část nepříliš silného klu a ucho. Prsty jsme měli připraveny na spouštích. Doufali jsme ale, že z něho uvidíme ještě víc. Zachoval se jinak. Jeho hlava před námi pomalu mizela. Michael to nevydržel. Stiskl. Obr zůstal klidný a dál se před námi ztrácel.Seděli jsme jako na jehlách. Sloni se stále vzdalovali a noví nepřicházeli. Asi nás zvětřili a uspíšili svůj odchod. Vydali jsme se za nimi. Vše kolem bylo tiché. Tu se šikmo za námi ozval nový šum. Otočili jsme se a pomalu se k němu přibližovali. Prolezli jsme malou roklí a vyručkovali po kořenech na jejím svahu. Šustění bylo stále silnější. Konečně jsme zjistili jeho původ. V korunách stromů, ve výši padesáti šedesáti metrů povykovala a nadávala hejna kočkodanů. Patřilo to bud nám, nebo slonům nebo se mezi sebou hádali. Nezbývalo nám, než se tomu všemu smát. Po válečné poradě jsme se rozhodli, že se vrátíme. Zjistili jsme, kde se sloni zdržují, ale přece jen si na ně raději počkáme na plan¬táži, kde budeme mít i lepší podmínky pro fotografování než zde, uprostřed pralesa. Dostat se domů bylo ale umění. Snažili jsme se najít sloní stezku, která by nás vyvedla z lesa. Pobíhali jsme sem a tam, ale žádnou jsme nespatřili. Rozhodli jsme se tedy, že půjdeme tím směrem, kterým ležela plantáž. Potíž ale byla v tom, že jsme se s Michaelem na něm nemohli shodnout.