V africe 4

Šedé, suché stepi s ojedinělými stromy a keři. Spleť cest, které se jako pavouci nohy rozbíhají na všechny strany z osad s chatrčemi krytými slámou. Jedna se zavěsí do druhé, která vybíhá z vedlejší osady, spojí je. Objevil jsem ale i místa, z nichž se sice cesty rozbíhají všemi směry, ale záhy mizí, neslouží ke spojení s okolním světem. Celou hodinu, to znamená stovky kilometrů, letíme nad územím, kde nejsou ani cesty, ani chatrče. Okolo osad se šklebí černé plochy. Jejich úzká rudá obruba občas prozrazuje, že některá z nich právě hoří. Mraky kouře se zvedají jako sloupy k nebi a rozprostírají se ve výšce dvou tisíc metrů, ale stále ještě pod námi, v nehybnou vrstvu páry. V ní září světlý, pozoruhodně modrý vodorovný pruh. Zvláštní obraz, který si nedovedu vysvětlit. Vypalování stepi je zakázáno, ale kam se podíváme, zuří požár nebo je spáleniště. Michael proniká do kabiny pilota. Mezi telegrafistu a pilota vsouvá filmový stativ s kamerou. Za letu ji můžeme použít jen při přistávání a pak při vystupování. Klesáme. Letadlo krouží nad městem Kayes v Senegalsku. Kostely, tenisové dvorce, kasárna, několik upravených ulic a potom velké, neuspořádané čtvrti domorodců. Tisíc dvě stě kilometrů z Dakaru jsme uletěli za tři hodiny. Dostat se sem je možné i vlakem, dokonce s diesellokomotivou a spacím vozem. Taková cesta trvá podle jízdního řádu dvacet čtyři hodiny, ve skutečnosti ale mnohem déle. Když stevard otevírá dveře letadla, připadáme si jako v peci.