Doktor bez zbraní

Druhý den zastavuje náš vůz na úzké, téměř nesjízdné odbočce. Vystupujeme i s černými průvodci a řadíme se, samozřejmě s Michaelem v čele, do husího pochodu. Kolem malých lesíků a termitích kopců, staletými africkými stezkami, jejichž spletitou síť jsme pozorovali z letadla, pochodujeme do stepi. Kvečeru se v údolí vynořuje velká osada - spleť doškových střech čtvercových hliněných chatrčí. Vypadají jako malé evropské venkovské domky bez oken.
Nejprve nám přicházejí vstříc děti, potom zástup mužů a žen. Volají na nás cosi v řeči Baulů. Kouadioua, který nás doprovodil až sem, vítá několik starších mužů stiskem ruky. Po uvítání jsme prováděni osadou.
Holé dvorky mezi chatrčemi jsou všude čistě zameteny, tu a tam stojí velké hliněné nádoby, nadlidsky vysoké, břichaté vázy, kryté rákosem. Mají chránit uschované obilí, rýži a ostatní plodiny před škůdci.
Obyvatelé osady přicházejí od večerního ohně před chatrčemi, přibíhají od příjemné hry pod přístřešky a připojují se knám. Z jejich hovoru nerozumím bohužel ani slovo. Vedou nás do jakéhosi dvora. Je to prostranství mezi nízkými, nepravidelně stojícími chatami. Zde nám nabízejí, abychom se posadili. Dostáváme dvě evropské sklápěcí židle a pro třetí váženou osobnost, černého velitele oblasti Kouadioua, přinášejí vyřezanou černošskou židli. Není vysoká na šíři dlaně, jak obvykle sedátka černochů bývají, ale odpovídá svou výškou průměru mezi touto a naší židlí normálních rozměrů. Michael nabízí Kouadiouovi své místo, a pak si konečně všichni tři sedáme.
V půlkruhu proti nám se shlukuje padesát až šedesát černochů, muži i ženy a několik dětí, které se se zvědavostí sobě vlastní vždy znovu a znovu protlačují mezerou mezi chatrčemi do popředí.